Měla jsi vůbec někdy rodinu? Měla. June žila se svým přítelem a její dcera se měla druhý den vdávat. Výbuch plynu jí vzal dům, dceru, budoucího zetě, přítele i bývalého manžela. Jen řízením osudu byla v ten okamžik June Reidová venku a jako jediná přežila.
Kniha Billa Clegga není detektivkou ani thrillerem. Tam, kde vše skončilo, začíná cesta do minulosti. Čtyři lidé zemřeli, ale mnoho jich zůstalo. A každý z nich zná svůj kousek příběhu. Vyprávění, které utla ničivá exploze plynu bez ohledu na to, v kterém okamžiku se právě nacházelo.
Každá kapitola je vyprávěna pohledem některého z těch, kteří mají to štěstí i smůlu, že žijí a mohou vzpomínat. Předkládají svůj osud, jehož nedílnou součástí byl někdo z těch, kteří zemřeli v ten den.
Tady by mohl čtenář lehce propadnout panice v očekávání katarze plné lítosti, smutku a nekončící deprese. Zcela oprávněně. Ne, nejde o veselé vyprávění, protože hned od začátku víme, jak kniha dopadne. To, co nás vytrhne z beznaděje je poznání toho, co předcházelo.
Některé události si nikdo neplánujeme. Nemyslíme na ně a ony si bez ohledu na to nakráčí do našeho života a změní ho, nebo ho zcela zničí. Mnoho slov zůstane v ten moment nevyřčených, mnoho situací nedokončených. Nemožnost změnit tento fakt bolí víc, než smrt sama.
Kniha je o několika slovech, na která nemáme občas odvahu a otálíme s nimi. Je o těch drobných gestech, která mohou učinit někoho šťastným stejně tak snadno, jako jindy obrátit život vzhůru nohama. A stejně k nim hledáme odvahu, jako by šlo o ty největší globální události.
Kniha je o smutku, se kterým se dá bojovat tím, že vyvoláme vzpomínky, na člověka, který nás v jeden okamžik udělal šťastným. Přestože náhoda nechtěla, aby tento pocit trval dál. O to silnější je vděk za ty chvíle, kdy se spojily naše cesty s někým, kdo zde již nemůže být. Ale byl tu a to je pro další život podstatnější než skutečnost, že už tu není.
Při čtení rozhodně nepropadnete smutku. Snad nostalgii a troufám si říct, že i nesmělému náznaku naděje. Pokud se hlavní hrdinky dokážou s otevřeným srdcem podívat za sebe, najdou odvahu dívat se do budoucnosti a vidět ji. Najdou v sobě sílu říkat a dělat věci, které je potřeba, protože vhodný okamžik může, a nebo také nikdy nemusí přijít.
Jednotliví vypravěči jsou více či méně zainteresovaní v celé tragédii. Nejsou čtenáři nijak představeni. Tím, čím jsou, musí čtenář vypozorovat z kontextu. To je zprvu trochu matoucí. Naštěstí se nevyskytují pouze jednou. Vrací se v okamžiku, kdy je další díl skládačky na svém místě. Jejich postava je díky tomu bližší a ví, kde je její místo, jaký je její náboj.
DominoCelý příběh se skládá pomalu a precizně tak, že až s poslední kapitolou je řečeno vše. Mozaika osudů je hotová. Každý dokončil svou zpověď a nalezl rozhřešení. Konec vyznívá oproti začátku smířlivě. Nechává si značnou otevřenost a hrdinům dává svobodu vyplývající z jejich poznání a sebereflexe.
Měla jsi vůbec někdy rodinu? je originální kniha psaná nevšední formou, díky které je čtenář součástí všech osudů a cítí naléhavost všech nevyřčených slov stejně jako její hrdinové. Nabízí zamyšlení nad tím, co všechno znamená mít rodinu. Jak silní můžeme být sami. Je o síle, která se skrývá v přátelství. O promarněných okamžicích. O slovech, která bolí, když je nikdo nevysloví.
Měla jsi vůbec někdy rodinu?, Bill Clegg, Domino, 2017
Knihu můžete zakoupit ZDE
Kristina Doubravová
