Žít na Hebridách znamená upírat pohled na neustále se měnící světlo oblohy, která nikdy nespočine v klidu.
Žít na Hebridách znamená vzdorovat gejzírům oceánu tříštícím se o obří kusy a úlomky rulových skal. Být vystaven palčivému dešti a ledovým arktickým vichřicím.
Žlutá, fialová a cínová šeď moře suchopýru na pozadí černomodrého nebe. Rovinaté mokřady postříbřené měsícem, které se třpytí do černé dálky. A v nich se může skrývat láska i smrt. Hebridy.
Putujeme tajuplnou krajinou mysli starého Tormoda, kterou svírají okovy demence, zmítáme se v turbulentních vzdušných vírech myšlenek člověka, jenž kousek po kousku přichází o rozum, minulost, všechno, co z něj dělalo to, kým je. Tormod bloudí v oceánu své mysli, jejž zadusila a skryla tma Alzheimrovy choroby. Po zešeřelém nebi jeho paměti se honí beránci vzpomínek, snad za vlastním stínem. Jen občas probodne břicho všudypřítomných šedofialových mračen úzký proužek světla a jako hlavičky žlutých a červených jarniček se v něm nakrátko komíhají momentky z jeho dětství a mládí. A od toho je tu bývalý kriminalista Fin – aby nalezl cestu mezi přízračnými ostrůvky a skalisky vzpomínek, které se vynořují z postříbřené mlhy halícími mozek jako duchové.
Vzory na svetrech námořníků jsou pletence osudů – kříží se, dělí, vzdalují, aby se znovu spojily
v letmém doteku. Na jehlicích už jsou navlečena první oka: Edinburský sirotčinec a dva bratři, Peter, jehož inteligenci omezil úraz v dětství, a Johny svázaný slibem, že se o bratra postará. Sázka s chlapci místního gangu o to, kdo přejde po úzké zledovatělé vnější římse Deanského mostu. Pád a smrt v hlubinách. První smrt v řadě. Putování do neznáma jen se jménem napsaným na kousku kartonu na krku, dva malí nešťastní cestovatelé v čase ocitající se nepřipraveni mezi ruinami zkrachovalých lidských pokusů podmanit si přírodu, v kamenném domku s hliněnou podlahou, bez vodovodu, bez elektřiny. Kopání rašeliny, mlčení. Opojení láskou. Msta a hněv zrozený ze zármutku a provinění.
Zdá se, že je to právě prosťáček Peter, kdo – byť nevědomky – splétá oka na pletacích drátech. Až do okamžiku, kdy je kdosi obrátí proti němu.
Pod těžký nízký mrak nemoci jen zřídka probleskne šikmý žlutý paprsek. Jaká je skutečná identita Tormoda, Petera a Johna? A jak zapadá do komplikovaného eriskajského vzoru mrtvý mladík náhodně nalezený u břehu bouřícího oceánu? Fin se musí dobrat pravdy, už jen proto, že je tím povinován sám sobě, svému synovi, své vnučce – potomkům starého Tormoda.
Muž z ostrova Lewis je šťavnatě napsaná kniha, u které po několika kapitolách zapomeneme, že nám Peter May, úspěšný a plodný skotský scénárista, nabídl „pouze“ další z řady svých krimirománů. Že čteme odpočinkový žánr, si znovu uvědomíme až v závěru knihy. Jednání postav tady může místy působit trochu chtěně, motivace jejich chování se nenápadně vytrácí, aby se v rukou autora staly poněkud povolnějšími a mohl nám tak nabídnout nezbytnou dávku sentimentu a samozřejmě senzační závěr. Ale to ke správné detektivce patří. Stejně jako k Hebridám vůně rašeliny.
Post scriptum: Hudba polozapomenutých slov. Senoseč, předení vlny, valchování. Podmanivá krása magických průpovědí. Křišťálová modř zátoky, kaskády slunečního svitu, tyrkysové moře, měnící se obrazce stínů. Živly, mraky, obloha, světlo. To je román Petera Maye. A pokud jste ochotní odpustit mu tu – opravdu nepatrnou – trochu patosu, pak neváhejte… a čtěte!
Peter May: Muž z ostrova Lewis, Host 2014 (přeložila Linda Kaprová)
MARIE DUFKOVÁ
