V době, kdy Holywood chrlí jeden remake za druhým a není pomalu schopen nových, originálních námětů je téměř jasné, že se tento trend nevyhne ani světu počítačových her. Přiznám se, že jsem ze staré školy a moc tyto remasterované hry nemusím. Přijde mi totiž, že snažit se opticky vylepšit něco, co před deseti lety fungovalo, je zbytečné. Kazí to totiž vzpomínky na dobu, kdy jsme se kochali rozmazanými texturami a věřili, že nic lepšího prostě nikdy nebude. Je to stejné, jako bychom vzali dvacet let starého favorita, a zmodernizovali mu karosérii i interiér. Auto to bude určitě pěkné, ale motor bude mít pořád stejný. Dnes ale uvidíme, jak se s touto novou módou porval osmnáct let starý Outcast, který nám na recenzi poskytla firma Comgad.
Outcast? To mi něco říká
Přesně tak, Outcast je hrou z roku 1999 a mělo ji na starosti studio Appeal. Byl to v té době velkolepý projekt, který se mohl pyšnit otevřeným světem, variabilitou při řešení úkolů, úžasnou grafikou a originálním příběhem. To všechno podbarvovala hudba, kterou měl na starosti symfonický orchestr. Ano, mluvíme tu stále o roku 1999! O době, ve které frčel seriál Hvězdná brána a není náhodou, že zrovna odtud si vývojáři vzali inspiraci pro celou hru. Vstupte tedy do tajuplného portálu a objevte dosud lidskou nohou nepoznamenaný svět planety Adelpha.
To nejsou dveře, to je Brána
Celý děj je nahozen v komiksovém intru, které mnohdy působí komicky, neboť si uvědomíte, v jaké době hra vznikla a jaké charaktery tehdá frčely. Drsný mužský hrdina je nalezen v baru generálem, který mu sdělí, že jen on může dopravit vědce do paralelního vesmíru a najít sondu, která dost možná zapříčinila otevření černé díry na planetě Zemi. Jenomže jak tak nějak bývá zvykem, všechno se pokazí a vy se probouzíte v hipízáckém outfitu uprostřed odlehlé vesnice. A nejen to, místní obyvatelé nejsou lidé. Jde o rasu zvanou Talan, která ve vás vidí jakéhosi vyvoleného (Ulukai), jenž jako jediný jim může pomoci. Velkolepý příběh plný soubojů, teleportací do jiných světů a hlavně, hlavně nepřeberného množství dialogů, může začít.
Zmíněného tlachání si užijete víc než dost. Tato kvanta textů se po čase stanou dost unavující, a tak se může stát, že hráče odradí od vedlejších misí a pošlou je rovnou na plnění úkolů z hlavní dějové linky. Je to škoda, protože pár „vedlejšáků“ je poměrně povedených a určitě hru nějak nekazí.
Remaster všeho?
Nejlepší a téměř jedinou věcí, která byla remastrována, je samozřejmě grafika. Zde se autoři dost vyblbli a nabízí nám hezky pestrý, obydlený svět plný detailů, o kterých si předchozí verze mohla nechat jen zdát. Najednou tu máme perfektní textury, universum, které opravdu žije, a hlavně různorodou krajinu plnou pralesů, pouští, zasněžených hor nebo lávových jezer. Tohle všechno opravdu prospělo Outcastu a kdyby to bylo jen o grafice, nebál bych se dát plný počet. Naprosto fantasticky je zde zachována i původní hudba. Jak už bylo zmíňeno, postaral se o ní symfonický orchestr, a tak běhání po krajině, zírání na nebe poseté planetami a hvězdami působí dost epicky a dodává titulu povedenou atmosféru, za kterou by se nemusela stydět žádná ze současnýc her.
Protože v Second Contactu nejde jen o kochání se krajinou, ale o akční příběh plný soubojů a interakce s prostředím, začíná se objevovat nešvar většiny remakeů. Onen nežid na krásné tvářičce Outcastu je ten, že umělá inteligence není upgradeována na současnou normu, což znamená, že u všudypřítomných soubojů pobíhají nepřátele sem a tam, naráží do sebe a kryjou se stejně tak, jako pštros strkající svou hlavu do písku. Ano jedná se jen o vizuální úpravu skoro dvacet let staré hry, ale proboha, když už si s ní dávám takovou práci, proč alespoň nevylepšit trochu i to AI.
Další zářezem na pažbě nešťastných rozhodnutí je i animace. Ano, lehce se upravila, ale hlavně v případě nekonečných rozhovorů (po čase sem nesnášel oslovení „Hey Shorty!“) působí naprosto staticky. Stejně tak pohyb hlavního hrdiny a všech účastněných kolem je podobného charakteru jako adventurní klikačky roku 2000. Roboticky měnící směr, strnulá chůze a neuvěřitelně hloupý pohyb při skákání dělá z Cuttera Sladea (přesně tak, to je jméno hlavního charakteru) hopsajícího gumídka.
Asi ale největší problém remasteru je v ovládání. Myš je strašně citlivá, a tak nějakou tu dobu trvá, než si zvyknete. Hlavně při soubojích, kdy je důležitá pevná ruka leningradského odstřelovače, poznáte, jak je ovládání kurzoru na obrazovce nešťastné. Jedná se totiž o automatické zaměřování, kterému musíte ale pomáhat. Jde pravděpodobně o nějaký pozůstatek z konzolových verzí. Špatně je to hlavně v okamžiku, kdy se na vás hrne horda nepřátel a vy sic zaměříte, ale křížek zaměřovače přeskočí na jiného soupeře v blízkosti. Takže místo toho, abyste se zbavili postupně všech oponentů, ubíráte zdraví jednou tomuhle, podruhé dalšímu, a to dost značně znepříjemňuje postup dál.
Suma sumárum
Outcast: Second Contact není rozhodně špatnou hrou, jen je zastaralá a v dnešní době všech Assassínů nebo Skyrimů nemá moc velkých šancí na úspěch. Samozřejmě má k dobru velkou dávku nostalgie, která by mohla pootevřít herní srdce dnešních třicátníků, ale nedokážu se ubránit dojmu, že vesměs všechny remastery jsou zbytečné. Kazí nám vzpomínky mládí na herní počiny, které jsme milovali a které pro nás byly vrcholem všech v té době dostupných technologií.
Adam Dvořák
