Při hraní hry Elden Ring od společnosti FromSoftware v posledním měsíci jsem si nemohl pomoci a začetl jsem se do životopisu prezidenta studia Hidetaky Mijazakiho.
Miyazaki začal svou kariéru herního vývojáře poměrně pozdě. Ale už ve svých 33 letech pracoval jako režisér na Demon’s Souls, klasice pro PlayStation 3, která stvořila často napodobovaný pseudožánr Souls jako trvalý aspekt herní historie. Od té doby se Miyazaki etabloval jako tvůrčí génius stojící za největšími projekty společnosti FromSoftware, včetně Dark Souls, Bloodborne, Sekiro: Shadows Die Twice a nyní Elden Ring, který vyšel 25. února pro všechny hlavní herní konzole (kromě Switche, který tak rozsáhlé hry obvykle nezvládá). Od té doby jsem strávil více než 90 hodin cestováním po Mijazakiho podvědomí a řeknu vám, že to je opravdu pěkně divné místo.
Elden Ring je nevyhnutelným vyvrcholením Mijazakiho odkazu. Je to obrovská, rozlehlá hra, která si bere něco doslova z každého projektu FromSoftware, který tu byl před ní. Hra je (a předem se omlouvám, že to říkám) Dark Souls kombinovaná s Breath of the Wild. Polovinu času jsem sotva věděl, kam jdu a co dělám, ale zážitek není tak těžkopádný, aby zahltil množstvím možností a systému. Elden Ring se většinou drží stranou, jemně vás pošťuchuje směrem ke skvělým věcem a zároveň klade jen malý odpor, pokud se rozhodnete razit si vlastní cestu, což je kompletní balíček úhledně zabalený do očekávané nejednoznačnosti tradičního designu FromSoftware.
Už dávno jsem se smířil s tím, že recenzovat Elden Ring – tedy podat dostatečně důkladnou zprávu o tom, jak jsem se hrou strávil – je přinejmenším s mými omezenými schopnostmi téměř nemožné. Jakými slovy mohu vyjádřit nostalgií, která mě přepadla, když jsem poprvé narazil zbraní do zdi a ta nakonec zmizela a odhalila skrytou cestu? Jak popsat mráz po zádech, když mě přepadla tlupa kouř chrlících bazilišků, jejichž nebezpečí znám ze setkání v předchozích Souls hrách?
Všechno v Elden Ringu je spojeno s vlastním druhem obtížnosti, která je navržena tak, aby vás potrápila, až vás nakonec potrápí správně. A tyto hrubé hrany nelze obrousit, aniž by se od základu změnil celý smysl existence hry. Fanoušci Souls často dělají humbuk nad pocitem úspěchu, který přináší překonání tolik opěvovaných výzev žánru, ale jde o víc.
FromSoftware v podstatě hodí hráče do hloubky a řekne mu plav. Mohlo by být uživatelské rozhraní trochu popisnější? Asi ano. Mohli by vývojáři vyvinout soustředěnou snahu o další vývoj bojových mechanik, které by překonaly těžkopádnost svých předchůdců? Jistě, určitě by to bylo záhodno. Ale osobně nechci hru, která se hraje jako každá jiná – samozřejmě mi pomáhá, že z opakující se smyčky „zemři-opakuj-zemři“ v Elden Ringu mám zvrácené uspokojení – a je osvěžující vidět, jak FromSoftware tvrdošíjně zachovává své desítky let staré konvence. Podobně jako projekt, který se vyhýbá moderním trendům, jako je grafika ve vysokém rozlišení a plynulejší snímková frekvence, aby dosáhl specifické estetiky, by Elden Ring nebyl tak důstojným nástupcem linie Souls, kdyby laskavě nežádal hráče, aby se přizpůsobili jeho výstřednostem, a ne naopak.
Upozorňuji, že Elden Ring není takovým monstrem, za jaké ho a jeho předchůdce považují jak jeho zastánci, tak odpůrci. Nová struktura otevřeného světa působí jako záměrné rozhodnutí společnosti FromSoftware nandat fíkový list lidem, kteří si odskočili od ostatních Souls her, z nichž mnohé byly mnohem lineárnějším zážitkem než Elden Ring. Zaseknout se u bosse v Dark Souls nebo Bloodborne například často znamenalo narážet stále dokola do té samé cihlové zdi, dokud jste se z ní nakonec neprobourali zkrvavení a potlučení, zatímco Lands Between nabízí mnohem více možností, co vidět a dělat. Desítky hodin můžete strávit prozkoumáváním oblastí před prvním velkým dungeonem a jeho dovednostní prověrkou bosse, sbíráním kořisti a získáváním úrovní, dokud nebudete dostatečně silní na to, abyste Godricka Grafteda bez větší námahy proměnili v hromadu amputovaných končetin. Pevnost můžete dokonce úplně přeskočit, pokud se rozhodnete, že už máte dost jejích nesmyslů, což je schůdná strategie pro případ, že se chcete podívat, co nabízí zbytek hry.
Krása Elden Ring v jádru nespočívá v jeho obtížnosti, ale v maličkostech, které děláte mezi bitvami s bossáky, jež vás uzemní. Jde o to prozkoumat každé zákoutí zahalené mlhou a stíny a hledat předměty, které nikdy nepoužijete. Je to o správném natočení kamery, abyste mohli nahlížet za rohy a přes římsy a hledat skrytá nebezpečí. Je to o lezení do rakví a přes podzemní vodopády do jeskyní dávno zapomenutých časem a obydlených prastarými stvořeními zpoza hvězd. Je to o zdolávání skalních stěn mrtvého, neskutečně masivního draka nebo obřích odnoží zlatého stromu, které se tak začlenily do struktur rozpadajícího se hlavního města, že se po staletí před vaším příchodem staly spíše architekturou než živým svědectvím.
Elden Ringu se podařil zázračný kousek, díky němuž se cítíte malí, a přesto jste schopni ovlivnit tektonické posuny světa kolem vás.
Jako jeden z Tarnishedů, skupiny „vyvolených“ „nemrtvých“, kteří se po dlouhém nevysvětlitelném vyhnanství vracejí do mýtického světa známého jako Mezi Zeměi, vás Elden Ring staví do pozice návštěvníka i léku. Roztříštění stejnojmenného fenoménu známého jako Elden Ring mělo za následek smrt polobohů a rozpad velkých království a zanechalo po sobě obrovský nepořádek, který musíte po svém příjezdu různými způsoby napravit. Stejně jako opuštěnější prostředí předchozích Souls her je i Země mezi stínem svého dřívějšího já a těch pár ubožáků, kteří zůstali a prohrabávají se troskami, tak zřejmě činí spíše z pocitu rozmachu než z cílevědomé snahy dát kousky dohromady. Život v Elden Ringu ani tak nenachází způsob, jak vydržet, jako spíš kulhá vpřed s očima přilepenýma k zemi, neschopen vyrovnat se s koncem světa.
Nejlépe bych prozkoumávání Souls hry, jako je Elden Ring, popsal, kdybych ji přirovnal ke koupi nebo půjčení použité RPG hry v éře cartridge. V dobách, kdy se ještě postup neukládal na konzole, paměťové karty nebo magické cloudové servery, znamenalo hrát dříve vlastněnou hru tváří v tvář s otiskem někoho jiného. A i když to většinou vedlo k několika nudným minutám stráveným vymazáváním interní paměti cartridge, někdy vám to poskytlo perfektní příležitost zažít konec dobrodružství ještě předtím, než uděláte své vlastní první kroky. Poté, co jsem jako dítě zaplatil příliš mnoho za kopii Super Mario RPG bez krabice, bylo například prozkoumání dokončeného uložení a sledování reakcí postav na porážku závěrečného bosse jako návštěva muzea v alternativní dimenzi. Houbové království se posunulo dál a já byl pouhým turistou zabaleným do digitální kůže někoho, koho kdysi znali.
To přesahuje příběh a prostředí i do hratelnosti. Tam, kde vás ve většině her může čerstvě uložený soubor obtěžovat jedním výukovým oknem za druhým, abyste se pomalu aklimatizovali na jeho výzvy, se zažitý svět Elden Ring chová, jako byste tu už někdy byli. Jistě, je tu snadno přehlédnutelný úvodní příběh, který vás naučí základy, ale z větší části je na vás, abyste se naučili jedinečný vizuální jazyk hry.
Vířící vzdušné skvrny zlatých třpytek upozorňují na přítomnost poloskrytých kontrolních bodů. Sochy shrbených starců ukazují cestu ke katakombám. Kouzelně animované hromady kamení znamenají, že někde poblíž se nachází vězeňská cela alternativní dimenze, ve které se nachází miniboss. Elden Ring to dělá tak snadno a v tak mikroskopickém měřítku, že sami poznáte telegrafickou řeč těla i těch nejméně nebezpečných nepřátel a budete formulovat protiútoky, aniž byste tušili, kdy přesně jste tuto informaci získali.
Jiní kritici popisují Elden Ring jako slapstick, jakousi artušovskou legendu potkávající se s Looney Tunes, kde se navzdory vážným rysům hry rodí stále veselejší momenty. A podobně jako si mozek může oddechnout, když se smějete Johnnymu Knoxvillovi, jak dostává nakopáno do koulí, je první krok k tomu, abyste skutečně ocenili, co Elden Ring nabízí.
Smiřte se s tím, že hra nebude vždy férová. Smiřte se s tím, že vás její obrovský vstupní buffer nejednou donutí loknout si léčivého lektvaru, i když jste ve skutečnosti chtěli uskočit. Smiřte se s tím, že pravděpodobně dostanete na prdel hned, jakmile vyjdete ze startovní oblasti, protože jste se v pouhé bederní roušce a s malým kyjem odvážili postavit mdlému rytíři na koni v nádherně se lesknoucí zbroji. Přijměte Elden Ring takový, jaký je, jaký si FromSoftware předsevzal, že ho dosáhne, a nezabývejte se tím, jaký není. Slibuji, že pokud to uděláte, 90 procent z vás si hru užije mnohem lépe. A těch zbylých 10 procent, no, to je taky v pořádku.
Říkám to soucitně a bez špetky elitářství v srdci: Umělecké dílo není vždy určeno pro každého. Elden Ring je milostný dopis, který může být stejně dobře napsán v mrtvém jazyce pro ty, kteří se nedokážou nebo nechtějí podřídit jeho vůli. Ačkoli nejnovější projekt společnosti FromSoftware rozhodně není tak nevyzpytatelný jako King’s Field, nelítostný jako Dark Souls nebo mechanicky složitý jako Sekiro: Shadows Die Twice, stále po hráčích vyžaduje, aby se smířili s velkou frustrací. Ale pokud to udělají, to, co najdou v Elden Ring, je důstojným završením desetiletí zkušeností režiséra Hidetaky Miyazakiho s budováním světa. Dlouhá dovolená v Krajině mezi mi odhalila hru, která si stejně jako zvuk vlastního hlasu zamilovala to, abyste za každým rohem jejího obrovského otevřeného světa viděli něco nového a podivného. Vážně, vnímající železné koule? Obří monstra rukou? Nekrofil jménem Dung Eater? FromSoftware se musí uklidnit.
Jako většina velkých děl je i Elden Ring velkolepě nedokonalý, rovným dílem krásný a okázalý. Co víc si v dnešní době šablonovitých, omalovánkových vývojářských projektů přát než něco, co si je naprosto jisté svou blbostí? A teď mě omluvte, jsem teprve ve třetině hry a rád bych se ještě letos podíval alespoň na jeden z jejích několika konců.
Charlie Brown
Elden Ring gameplay trailer:
