Respektujete pravidla. Zajeté koleje přestaly být nepřítelem a staly se vaší největší útěchou. Připadáte si chráněni. Stabilita a bezpečí však nikdy netrvají věčně.
Fiona Maye, soudkyně vrchního soudu, se nechala ukonejšit pocitem bezpečí ve vlastním manželství. Falešným pocitem nedotknutelnosti, který už trvá tak dlouho, že se zdál neprolomitelný. Od prvních vět sdílí se čtenáři šok a rozhořčení z toho, že její manžel Jack chce změnu. Oběma jim táhne na šedesát a po desítkách let společného soužití chtějí poprvé každý něco jiného. Fiona zachování statu quo, Jack nové dobrodružství, vášnivou lásku.
Z mladistvého páru studentů, kteří se oddávali bezstarostnému sexu v neutěšené mansardě, přešli do fáze sourozenců, jejichž láska přetrvala, ale sex se začal vytrácet. Pochopitelně je to Jack, který si toho všimne dříve. Jejich společná bezdětnost nebyla tak úplně vědomou volbou. Spíše přehmat v načasování. Fionin pozvolný vzestup v kariérním žebříčku zapříčinil odkládání, až najednou nebylo kam odkládat.
Povolání soudkyně se zaměřením na rodinné právo Fionu zamotává do různorodých dramat cizích lidí, do jejichž životů má zasahovat tak, aby je učinila lepšími a spokojenějšími pokud možno pro všechny členy rodiny. „Věřila, že vnáší do beznadějných situací alespoň trochu soudnosti.“ Přesto se po nabídce volného manželství na Jacka utrhla a nedokázala se ubránit zbrklé emocionální reakci.
Razantní odmítnutí, ultimatum, ještě týž večer Jackův odchod. Ani sklenka skotské nedokáže Fionu rozptýlit, ovšem rozpracovaný rozsudek rozložený kolem ní vyžaduje její pozornost. Je třeba vytěsnit osobní život a pomyslně si obléknout talár.
V množství případů, jimiž se Fiona musí každodenně zabývat, přichází jeden zcela výjimečný. Sedmnáctiletý mladík s leukémií odmítá transfuzi krve na základě své víry i když ví, že bez ní zemře. Protože mu dosud nebylo osmnáct let, nemocnice zkouší soud přesvědčit, aby zasáhl a transfuzi nařídila. Fiona před rozhodnutím zvolí v dnešní době již netradiční postup: navštíví chlapce v nemocnici, aby posoudila, nakolik je jeho rozhodnuté vnucené rodiči popřípadě církví. Netuší, jak hluboce se toto setkání zapíše do jejího vlastního příběhu.
„Při poslední výměně názorů před deseti dny si navzájem zopakovali všechno, co řekli už dřív, veškerá obvinění, veškeré odpovědi, všechny nesčetněkrát omleté a obratně formulované fráze, a po chvíli se stáhli, unavení jeden z druhého i ze sebe samých. Od té doby nic. Trávili dny ve svých samostatných činnostech v odlišných částech města, a když se spolu ocitli ve stísněném prostoru bytu, opatrně kolem sebe našlapovali jako tanečníci na tancovačce.“
Při volbě postav a prostředí pro své romány McEwan ohromuje schopností zvolit osoby, jejichž vnitřní myšlenkové pochody dokážou čtenáře uhranout stejně jako příhody, které se jim stávají. Symbióza těchto dvou principů autorovi vychází v některých případech lépe než v jiných. Co je u jeho Soboty homogenním, fascinujícím mikrokosmem, se u Solaru rozpadá jako těsto vymíchané z nesprávného poměru ingrediencí. Podobně jako u Mlsouna zvolil za hlavní postavu ženu, ovšem tentokrát o generaci starší.
Myslete na děti zcela zapadá do McEwanovy tvorby co do vývoje, který předchozími romány naznačil. Nemohu se ubránit dojmu, že v obou kategoriích, kterých si na jeho psaní nejvíce cením, ubral. Myšlenková hutnost a hloubka ponoru do nitra postavy je povrchnější, takže začíná vadit dějová vyprázdněnost (která byla zcela v pořádku v románech s lépe propracovanými postavami). Fiona a Jack fungují, jsou životní a uchopitelní, ale jejich obraz v mysli čtenáře vyprchá podobně rychle, jako by patřili do povídky, a ne do románu. Jednotlivé případy, které jsou více či méně podrobně vyprávěny různými postavami (zejména však Fionou), hrají roli historek, bez nichž by se dalo bez problémů obejít. Jedinou výjimkou je případ siamských dvojčat, který přímo souvisí s vygradováním manželské krize mezi Fionou a Jackem.
Ani napětí knihu nedokázalo zachránit. Co bude s Fioniným manželstvím nebo jak dopadne zvláštní mladík s leukémií, který se na okamžik stane třetím do tanga? Ani jedna z těchto otázek není vystavěná dostatečně silně na to, aby prolomila rozvláčnost a plytkost románu. Román má na McEwana překvapivě málo zastřešujících motivů. Zodpovědnost soudce za aktéry svých pří i po uzavření případu? Zodpovědnost za udržování manželství funkčního i po desítkách let soužití? Problémy bezdětných žen, vliv náboženského vyznání na život jednotlivce a rodiny? Všechny tyto motivy jsou v románu nešikovně rozmělněné, na což čtenáři Pokání nebo již zmíněné Soboty nejsou zvyklí.
Zbývá jen rozhodnout, zda se na další McEwanovy romány těšit, nebo je čas hledat nové tvůrčí osobnosti, které šikovněji vybalancují poměr úvahových pasáží k dějovým. Možná svým plynulým odklonem od někdejších standardů získá nové čtenáře. Nemohu se však ubránit dojmu, že se nevyhne ztrátě někdejších fanoušků (alespoň jejich značné části).
Ian McEwan: Myslete na děti!, Odeon, 2015
Sandra Procházková
Úvodní foto: Pixabay
