Amatér je ten, kdo si myslí, že když už se něco dělá, má se to dělat nepořádně. Touto definicí nás uvádí Robert Littell do obrazu svého špionážního románu Amatér vydaného nakladatelstvím Moba. Tím amatérem má být muž středních let působící pro CIA, tedy pro Službu, Charlie Heller. Od mládí jej zajímala hra se slovy. Když studoval na univerzitě, Služba si jej všimla a nabídla mu práci v šifrovacím oddělení. Nakonec to dotáhl do pohodlné pracovní pozice, která mu dala samostatnou přísně hlídanou kancelář, kde luštil zprávy z východního bloku. Ve volném čase se se svolením nadřízených zabýval Shakespearovskými texty, v nichž hledal šifru, která by mu, jak pevně věřil, prozradila pravého autora světoznámých her. Neboť mysleme si, co chceme, skutečný pan Shakespeare byl prostý herec bez náležitého původu, a ony divadelní hry, plné filosofické hloubky, mohl napsat jedině náležitě vzdělaný šlechtic.
Život Charlie Hellera byl životem úředníka, žádného dobrodruha. Ani jeho kolegové nevedli ve Službě žádný vzrušující život. Studovali tvary beden a krabic, které Sovětský svaz exportoval do zemí Třetího světa, hádali, jestli v nich jsou lustry nebo stavební materiál, studovali příliv a odliv v sovětských přístavech, odhadovali výši vytěžené sovětské ropy na příštích deset let.
Heller si pak našel snoubenku a plánoval svatbu. Nic mu ke štěstí nechybělo. Dokud se jeho milovaná Sarah nestala obětí chladnokrevné vraždy před zraky televizních kamer.
Od tohoto okamžiku se Hellerův život naprosto změnil. Smutek mu nedovolil zapomenout, zmocnil se ho, naprosto jej odrovnal, vzal mu dokonce i jeho pohodlnou kancelář, šifry, spánek…
„Abyste přežil smrt někoho blízkýho,… potřebujete rituál. V táborech žádnej rituál nepadal v úvahu – žádný nebožtíci, žádný pohřby, žádný vyjadřování nebo přijímání soustrasti. A tak jsem si vytvořil rituál odpovídající situaci, ve které jsem se nacházel.“ Zavřel víčka a vyvolal vzpomínku. „Tři roky jsem stopoval doktora, co je poslal do plynu.“
V kuchyni se rozhostilo příšerné ticho. Heller se málem neodvažoval dýchat. Bolestivě se mu stáhla hruď. „Našel jste ho?“ zašeptal.
„Jo, našel.“ Stařec nechal oči zavřené.
„A?“ Na to neodpověděl, a tak to zkusil Heller jinak: „Co jste udělal, když jste ho našel?“
…otevřel oči a natáhl obě ruce dlaněmi vzhůru. „Vytvořil jsem si poslední rituál. Těmahle rukama jsem ho zaškrtil.“
Po chvíli Heller řekl: „K životu je to nepřivedlo.“
Stařec popuzeně zavrtěl hlavou – Hellerovi unikla pointa. „Přivedlo to k životu mě!“
Tak Heller dospěl k přesvědčení, že pomsta je klíčem, který mu pomůže rozšifrovat jeho bolest. Napřed se však musí naučit pracovat v terénu, střílet, rychle se rozhodovat, zapomenout na lítost. Musí přestat být amatérem.
Robert Littell je dobře etablovaný autor mnoha podobných špionážních románů. Narodil se v roce 1935 v New Yorku v rodině židovského ruského přistěhovalce. Čtyři roky sloužil ve válečném námořnictvu. Později se živil jako novinář. Psal pro časopis Newsweek jako jeho zahraniční korespondent. Ve svém životě si neodpustil jednu amatérskou libůstku: věnoval se horolezectví. Dnes žije ve Francii.
Kniha Amatér vyšla Littellovi v roce 1981. Děj se odehrává v letech 1972 až 1973 a pro českého čtenáře bude nepochybně nejzajímavější, že důležité okolnosti příběhu proběhnou v normalizační Praze. Ale ani reálie života v americké tajné službě, které Littell popisuje, nejsou bez zajímavosti. Práce agentů není jako James Bond, ale připomíná spíše mravenčí puzzle. Každý takový úředník si všímá detailů, analyzuje stovky fotografií, čistí nejrůznější útržky z novin, z osobních dopisů, které už někdo dávno vyhodil do koše. Bondovka je svět stvořený pro akční filmy a nemá místo ve světě informací. Littell si dobře zahrává s touto představou, aby nás nakonec strhl do toho zapovězeného akčního světa, kde amatér nemá šanci přežít.
Ten, kdo zná knihu Špion, který se vrátil z chladu od Johna Le Carrého, napsanou v roce 1963, pozná, že Littell užil podobného leitmotivu: agent západní zpravodajské služby se vydává na východ, aby se pomstil. Oba autoři poukazují na amorální stav věcí, v němž lidé umírají ve státním zájmu. Littell chce však víc bavit a napínat, v tomto duchu velmi dobře fabuluje. Ten, kdo není či nebyl profesionálním rozvědčíkem, si přijde na své. Littell nás neotřele a zábavně spraví o mnoha věcech z tehdejší bipolární politiky či z dějin literatury. Nenudí, naopak poutavě vypráví.
Fakt, že Amatér vychází v českém jazyce téměř dvacet sedm let po pádu železné opony, považuji za šťastný. Po roce 1990 bylo mnoho z normalizačních sedmdesátých let v čerstvé paměti a román by se pak stal předmětem odmítnutí. Nová generace čtenářů nebude rozeznávat nepřesnosti v popisu Prahy a života jejich tehdejších obyvatel. Kniha je psaná z pohledu Američana, který nahlíží do východního bloku. Autor si mnoho údajů zjistil buď podle bedekrů, nebo z mediálních fotografií nebo možná dokonce sám jako turista.
Způsob agentova přechodu státní hranice do Československa by se v devadesátých letech rovněž dostal pod palbu kritiky. Dnes vítězí napětí a fabulace. Nechci to autorovi zazlívat, neboť svůj úkol literáta splnil. Dílo tak případně nabízí zajímavé srovnání s tehdejší ideologickou publicistickou produkcí, která nepřežila rok 1989. Zde mám na mysli zejména dílka vydavatelství Magnet, jež psala o špionáži z té „správné“ strany. Littell o tom, která strana je ta „správná“ přece jen pochybuje.
Léta 1972 až 1974 jsou vrcholem politiky détente, kdy se USA a SSSR domluvily na uvolnění ve vzájemných vztazích. Nixon a Brežněv si garantovali zájmové sféry vlivu. Vietnamská válka končila a nebylo tedy více třecích ploch. Lidé na Západě procházeli deziluzí z politického vývoje. Na to také částečně Littell reaguje, jak čteme mezi řádky.
Koneckonců dvacáté století nebylo jeho oblíbené, cítil se značně nepříjemně ve společnosti lidí, kteří v něm byli jako doma – kupříkladu počítačových programátorů, pilotů vrtulníků, slečen v kalhotách, ctižádostivých pomocníků jako Karol, kteří nosí měkké knoflíkové límce, či kolegů, kteří kouří u jídla, aniž by předtím požádali hostitele o svolení. Nicméně člověk je ve století, do nějž se narodil, uvězněn – nebo snad ne? Nebo snad existuje stopa ven?
Hlavní inspiraci pro román Littell nachází v tehdejším levicovém terorismu. Román začíná přepadením konzulátu USA v Mnichově. Frakce Rudé armády, RAF, známá též jako Skupina Baader-Meinhofová, uskutečnila v první polovině sedmdesátých let několik pumových atentátů na cíle ve Spolkové republice Německo. Rovněž únosy nebyly pro Skupinu ničím neznámým. Autor věděl o jejím napojení na Moskvu i o spolupráci s palestinskými bojovníky za osvobození. Přepadení západoněmeckého velvyslanectví ve Stockholmu RAF v roce 1975, bylo všeobecně známé, stejně jako únos letadla společnosti Lufthansa v roce 1977, které provedli Palestinci.
MobaTehdejší čtenáři byli více či méně obeznámení o těchto skutečnostech. Román však ani po 35 letech ničím takovým nezatěžuje. Jedná se primárně o oddechovou četbu. Nikdo nemusí pilně studovat tehdejší dobu, stačí fantazie, která podbarvuje každý detail, jenž autor popisuje.
Vtip Roberta Littella nás může přitom přesvědčit, že hledání pravého autora Shakespearových her bylo hlavní, ne-li jedinou, zábavou mnoha špionů z dob studené války. Tato okolnost se stále vrací do popředí děje, aniž by otravovala. V jedné chvíli se zdá, že pátrání po skutečném autorovi Romea a Julie, Hamleta, Bouře je klíčem k rozhřešení zpravodajské hry, kterou kryptograf a amatér Heller podstupuje. Čtenář však musí sám zjistit, nakolik je tato okolnost závazná.
Nemyslím si však, že Robert Littell snese adekvátní srovnání s Grahamem Greenem. Ačkoliv nepopře jeho školu, chybí mu hlubší psychologická lehkost, která představí postavy z masa a kostí a přitom neunaví. Jeho postavy mají své charaktery, ale je nepravděpodobné, že by se kdy skutečně vyskytovali v reálném světě. Fabulace je přesvědčivá, abychom ponořeni do děje, věřili tomu, co se odehrává. Tady se projevuje Littell jako dobrý žák žánru, ačkoliv víme, že jeho syžet není originální. Můžeme směle tvrdit, že kořeny této historie sahají až k Alexandru Dumasovi staršímu, neboť pomsta je motorem našeho příběhu, podobně jako u Hraběte Monte Christo.
Děj se nakonec stává onou bondovkou, kterou na počátku příběh zapovídal. Bez toho ale není špionážní román tím, co se od něj očekává. Rozhodně jej sotva budou číst bývalí příslušníci československé rozvědky a kontrarozvědky bez emocí.
Někdo možná namítne, že příběh zkresluje historii. Ale to každý podobný román. Konečně i práce agentů je ve lví většině rozdílná od literárních představ bez ohledu na dobu a ideologie. Důvodem, proč byl Amatér napsán, bylo pobavit. Ten také zůstal dodnes. Při četbě snadno zapomenete na běžné starosti.
Robert Littell v knize zúročil své žurnalistické zkušenosti. V žádném ze svých popisů, ať věcných nebo psychologických, nebuduje přílišnou okázalost. Efekt připomíná filmovou zkratku, místy bohužel jakoby si přímo říkal o filmovou podobu. Zde vyprávění působí vyčpěle, z toho vzniká dojem, že máme před sebou námět pro scénář a ne román.
Také vypjaté okamžiky knížky, které mají navozovat žánr thrilleru, po letech mnoha podobných zpracování, ztratily na své atraktivitě. Máme dojem, že tu kterou situaci už známe, že jsme ji viděli. Prožíváme je opakovaně. Při četbě se proto těžko něčeho vylekáme. Epizody spíše budí zvědavost, která nás však nebude dlouho napínat, neboť autor zakrátko vše důležité dopoví.
Pokud se Littell snaží v příběhu o filosofický aspekt, narativně nezklame. Má své trochu poetické odstavce, které jsou dobře zapasovány do děje, a které mají „odlehčit,“ nemůžeme se však ve finále zbavit dojmu, že se jedná o namíchaný koktejl, trocha erotiky, trocha životních úvah.
Jestliže jsem se rozhodl udělit knize 70%, udělal jsem tak hlavně pro ten pocit vzrušení, kdy mi spisovatel z opačné strany železné opony nabízí příběh, který se odehrál u mě doma, než jsem se narodil. A to opravdu není na škodu.
Daniel Herman
Amatér, Robert Littell, Moba, 2016
Knihu můžete zakoupit ZDE.
