Ve francouzských alpách si skupina turistů užívá oběd na terase horského hotelu. Lavinu, která se spustila stovky metrů nad nimi, považují za krásný přírodní úkaz síly. Nadšení vstávají, fotografují a nikdo z nich netuší, jaké nebezpečí jim hrozí. Zatím smrtící hromada sněhu nabírá na rychlosti i velikosti, a když si turisté uvědomí, že se valí přímo na ně, je už pozdě. Pro Tomase (Johannes Bah Kuhnke) a Ebbu (Lisa Loven Kongsli) s jejich dvěma dětmi se tak společná dovolená proměňuje v horror. Zoufalý boj o přežití navíc odkrývá tajemství, která mohou být nebezpečnější, než samotná lavina.
Tak nějak by pravděpodobně vypadal popisek k filmu Vyšší moc, kdyby jej natočili v Hollywoodu. Naštěstí se tak nestalo. Vyšší moc není dalším 
katastrofickým filmem, ale jak už to v severských snímcích bývá, výpravou do lidské duše. Tentokrát do duše Tomase. Manžela, otce dvou dětí, živitele rodiny. Má být tím, na koho se dá spolehnout. Tuto úlohu od sebe očekává nejvíce on sám. Je tedy jen otázkou času, kdy bude postaven tváří v tvář skutečnosti, že není dokonalý.
Když se Tomasovi podaří udělat si pár dnů volna, vyjedou si, celá rodina, lyžovat Alp. Bydlí v luxusním hotelu, jedí v restauracích, chodí na večeře s přáteli. Dny tráví s dětmi na sjezdovce a po lyžování společně odpočívají v jedné posteli. Je zřejmé, že pod povrchem téhle idylky se skrývá něco špatného, co musí brzy ven. Hned druhý den lyžování jsou vystaveni smrtelnému nebezpečí. Zdá se, že řízená lavina, kterou horská služba odstřelila nad restaurací, se vymyká kontrole a řítí se na nic netušící lyžaře.
Zprvu to vypadá bezpečně a návštěvníci horské chaty s údivem sledují lavinu, která se stáčí přímo na ně. Po chvíli jim začíná být jasné, že je něco špatně. Nastává zmatek, lidé prchají. Ebba se snaží popadnout své děti, ale nemá sílu, aby je obě unesla. Volá na svého manžela, ale ten ji neslyší. Je už součástí davu, který uvěřil v nebezpečí smrti a instinktivně prchá bez ohledu na ostatní. Přežít za každou cenu. Po chvíli opadá mlžný opar, který na krátkou chvíli zahalil restauraci do bílé tmy. Zdá se, že je vše v pořádku. Lavina se zastavila přesně tam, kde měla. Lidé se pomalu vracejí na svá místa, jakoby se nic nestalo. Stejně jako oni, i Tomas se vrací zpět do života. Jenže nic už nemůže být stejné jako dřív. Zklamal. Zklamal jako muž, jako manžel, jako otec. A nejhorší je, že víc než svou ženu, své děti, zklamal sám sebe. Ebba mu dokáže odpustit.
Jediné co chce je, aby přiznal, co se stalo. Ale Tomasovi jakoby lavina odnesla celý dospělý život. Nastavila mu zrcadlo, v němž vidí zbabělce, který selhal.
Film Vyšší moc není o Tomasovi, ale o nás. O věcech, kterých se bojíme a nedokážeme si je přiznat. O věcech, ve kterých lžeme sami sobě a díky tomu se cítíme bezpečně. Jenže jen do chvíle, než se něco stane. Nemusí to být nic zásadního, ale zpravidla to přijde tehdy, kdy to nejméně čekáte. Ani Tomasovi se nic nestalo. Nešlo mu o život. Lavina se chovala přesně tak, jak měla. Jenže ten pocit byl stejně silný, jako by smrt klepala na dveře. A v tu chvíli instinkty byly mnohem silnější, než jakákoliv víra ve vlastní hrdinství. Těžko mu lze něco vyčítat. Muž je stále brán jako ten silný. Ten, kdo ochraňuje. Muži jsou přece ti, kteří nepláčou. Na ně je stále kladena tato zodpovědnost. Když muže někdo přepadne a zmlátí, málokdo se ho zeptá, jestli to bolelo, nebo měl strach, ale jestli to útočníkovi taky vrátil. Tomas měl právo na to zpanikařit a utéci. Ale též by měl umět přiznat, že má strach. A tomu se Tomas neustále brání.
Film švédského režiséra Rubena Östlinda je minimalistickým dramatem situovaným do lyžařského střediska. Většina záběrů se odehrává uvnitř hotelu, až na pár záběrů z lyžování, které působí uvolněně a nechají diváka se trochu nadechnout. Ale příliš volnosti nám režisér nedopřeje a rychle nás vrací zpět do nitra Tomase, do prostor, ze kterých není úniku. Stísněná atmosféra je pak přítomna takřka v každém záběru. Hledání 
prostor v hotelových chodbách pro vážnou debatu mimo doslech dětí, ale i zvídavého personálu. Uzavřené prostory lanovky, nebo tunel, kterým opouští sjezdovku. Stísněnost, která nám pomáhá se vcítit do Tomasovy situace. A nejen Tomase, ale také jeho ženy. Ta se snaží svému muži pomoci, ale nedokáže skrýt zklamání, které pocítila na terase restaurace, kde zůstala v té nejtěžší chvíli s dětmi sama.
Do příběhu pak vstupují jejich přátelé, kteří jsou téměř proti své vůli zasvěceni do problému, a nakonec jim samotným začne zasahovat do života. Tísnivá atmosféra je umocněna záběry, které v některých momentech připomínají slavný Kubrickův horror Shinnig. Navíc spousta záběrů je podkreslena temným hučením jak z Lynchových filmů.
Ruben Östlind je autorem tři roky starého filmu Hra (Play, 2011) o dětských zlodějích. Ten byl u nás uveden na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary 2011. V něm vykresloval psychiku dospívajících dětí jak z pohledu oběti, tak agresora. Přestože tentokrát se zabývá psychikou dospělého muže, děti v příběhu hrají důležitou úlohu. Od začátku navozují zneklidňující atmosféru, že nic není tak, jak zprvu vypadá. Děti nemají znalosti a zkušenosti dospělých a jsou tak mnohém více odkázáni na své instinkty. To, že je něco špatně mezi Tomasem a Ebbou nám tak prozrazují dříve, než samotná lavina. Ta jen spustila to, co si ani jeden z nich nechtěl přiznat.
Pavel Urík
Turist
Švédsko / Francie / Norsko, 2014, 118 min
Režie: Ruben Östlund
Hrají: Johannes Kuhnke, Lisa Loven Kongsli, Clara Wettergren, Vincent Wettergren, Brady Corbet, Kristofer Hivju, Fanni Metelius
