První věc, kterou byste měli o filmu Air režiséra Bena Afflecka vědět, je, že sledujete nejdelší reklamu na Nike, než jakou jste kdy viděli. Druhá věc je, že film se vyniká oslavou zakladatele a generálního ředitele Nike Phila Knighta způsobem, který připomíná spíše uctívání hrdiny, než cokoliv pozorovatelsky pronikavého. Třetím bodem je fakt, že se příběh točí výhradně kolem smlouvy o podpoře prodeje bot a je ódou na kapitalismus ve všech jeho podobách.
Ale to nejdůležitější, co bude zajímat většinu diváků? Air je fenomenálně zábavný. Někteří by ho dokonce mohli označit za trefu do černého.
Affleckův nejnovější film skóruje trojnásobným filmovým úspěchem: Je velmi vtipný, emocionálně upřímný a především odmítá být sentimentálním a ví, kdy má vše ukončit.
Je rok 1984. Basketbalová divize Nike je průmyslovým vtipem, který sídlí v hlubokých, temných zákoutích masivního stínu Adidasu a Converse. Basketbalového experta Sonnyho Vaccaroa (Matt Damon) si osobně přivedl Phil Knight (Affleck), aby spolupracoval s viceprezidentem pro marketing Robem Strasserem (Jason Bateman) a výkonným ředitelem Howardem Whitem (Chris Tucker), protože věci se už léta vyvíjejí špatně. Pokud se prodeje nezvýší, správní rada Nike silně uvažuje o zrušení celé basketbalové divize.
Sonny už toho má dost. Nike nedává jemu ani týmu dost peněz na to, aby přilákal špičkové talenty. Špatně se prodávají jako špičkový dodavatel basketbalového vybavení. Správní rada je všechny nutí pracovat s jednou rukou obrazně řečeno svázanou za zády, a i když Sonny Phila miluje a udělal by pro něj téměř cokoli, začíná si také myslet, že generální ředitel ztratil své nebojácné odhodlání riskovat, které pomohlo firmě Nike stát se jednou z největších světových společností vyrábějících sportovní obuv.
Následují Sonnyho námluvy s nováčkem Chicaga Bulls Michaelem Jordanem, třetí volbou v letošním draftu a zarytým fanouškem Adidasu. Riskuje vše, co má – a nechtěně i kariéru všech v basketbalové divizi Nike -, aby podepsal smlouvu s neznámým a nevyzkoušeným hráčem, o němž je však přesvědčen, že se z něj vyklube jeden z nejlepších hráčů, jaké kdy NBA viděla. Sonny toho dosáhne tak, že přesvědčí jediného člověka, o němž je přesvědčen, že dokáže Michaela přesvědčit, aby vyslyšel nabídku jeho týmu: Jordanova matka Delores (Viola Davisová).
Přestože některé části jsou zjevně improvizací talentovaného hereckého ansámblu, inteligentně vtipný scénář Alexe Converyho je mistrovsky vystavěný. Každá část do sebe dobře zapadá a zároveň se hodí ke svému bezprostřednímu protějšku. Prvky, které jsou předznamenány, jsou později elegantně naplněny. Každá postava, jakkoli zdánlivě bezvýznamná, má stín, vrstvy a atributy, které jí umožňují existovat, jako by seděla v divadle se všemi ostatními. Je v tom poezie, s jakou vzal tento pravdivý příběh a rozezněl ho, a podobně jako v případě Moneyballu nebo The Social Network jde o tikající korporátní horskou dráhu, na kterou se vyplatí koupit si lístek.
Jedná se o nejlepší Damonův výkon od Informátora z roku 2009 a jeho živelná dravost je okamžitě okouzlující. Proslýchá se, že sám Michael Jordan naléhal na Afflecka, aby šel po Davisové, aby ztvárnila jeho matku – a kdo jsem já, abych se hádal s jeho zdravým rozumem? Každopádně je nepřekvapivě skvělá. Bateman je vynikající a Tucker připomíná, jak snadno dokáže vybalancovat humor a drama, když je k tomu vhodně vybrán. Co se týče Afflecka, ten je v roli Phila Knighta dynamický a do ikonických tenisek zakladatele Nike vklouzne tak lehce, že to vypadá, jako by se na jejich nošení připravoval celou svou kariéru.
Ale jakkoli je Affleck skvělý herec, je to jeho režie, která je tím nejlepším prvkem. Za Argo sice získal Oscara za nejlepší film a svým debutem Gone Baby Gone vyrazil dech mnoha lidem, ale právě jeho obratné zacházení s touto látkou považuji za obzvlášť působivé. Na postavě tohoto filmu není ani gram tuku a Affleck udržuje tempo, přestože vše, co se děje, je výhradně poháněno dialogy.
Soundtrack přetéká popovými, rockovými a elektronickými klasikami té doby (obzvláště dobře jsou využity vybrané skladby Dire Straits, Tangerine Dream a Harolda Faltermeyera), ale množství kapek se po chvíli stane trochu únavným. Kameraman Robert Richardson je sice legendou v oboru (na svém kontě má z dobrého důvodu tři Oscary, a to za JFK, Letce a Huga), ale přesto je z filmu cítit šedivá vizuální plochost, která mě, přiznávám bohužel, nijak zvlášť neoslovila.
Naštěstí má nad touto produkcí ruce střihač Zero Dark Thirty William Goldenberg a držitel Oscara ji provádí s úchvatnou precizností. Nechybí ani pečlivě prožitá výprava Françoise Audouye (Ford proti Ferrari) a autenticky uvolněné oblečení kostýmní výtvarnice Charlese Antoinette Jonesové (Jidáš a Černý mesiáš). Všechny drobné detaily hraničí s dokonalostí a Affleckovu zvládnutí většiny technických aspektů nelze nic vytknout.
Air možná nevystoupá do stejných stratosférických výšin jako Jordan během své slavné kariéry v Síni slávy, ale to z filmu nedělá nic, co by se blížilo nepovedenému snímku. Možná vás film nepraští a neoslní, ale Affleckův poslední film vplouvá do tunelu jako šampion a to je nakonec to hlavní.
Hana Mapová
