Bohdana je tichá dívka. Od okolního světa ji izoluje napětí v rodině tvořené dominantním a s roky čím dál tím mrzutějším otcem a jeho ženou Bělou. Ta jakoby svou éterickou bytostí a vlastním vnitřním světem měla prozářit temno, kterým otec naplňuje dům. Není to dost. V jeden okamžik je to příliš málo, aby se Bohdana rozhodla vyplnit temná místa pátráním v rodinné historii.
Nač narazí, ji na okamžik paralyzuje. Horší než neznámé je strach z toho, co může vyplout na povrch. První úspěchy jejího pátrání jsou matoucí, svádějí ji na falešnou stopu a nic není vzdálenější jejím obavám, než pravda ve své prosté nahotě.
V jednotlivých kapitolách se střídá vyprávění Bohdany a jejího otce. Autorka projevila svou hravost v detailu, větě, kterou jednu kapitolu uzavírá, druhou začíná. Jakoby svazovala neviditelnou nití ty dva tak rozdílné světy otce a dcery. Kdy se rozdělily a jak rostlo prázdno jejich životů, je námětem Tichých roků.
Nejsou to jen vnitřní strachy, nenaplněné touhy a životní zklamání, co bouří rodinné vody. Jak už jsme u Aleny Morštajnové zvyklí, jsou to především kamenitá koryta dějin, přes které se ženou chladné a nezastavitelné vody životů jejích hrdinů.
Tam, kde zasáhla ničivou silou válka, dokonal torturu nastupující režim. V paralyzované existenci nepřestává tepat srdce toužící po životě, lásce a bezpečí. V každém však budí jinou ozvěnu narážející na mantinely vlastních možností, svědomí a všudypřítomný strach.
Bohdana vypráví svůj příběh v současnosti. Její ticho je pro ni vězením i odpovědí na obklopující nejistotu a prázdno. Stejně jako pro otce jeho mrzutost. Každý z nich se obrnil před možným zraněním po svém. Otec k němu dospěl v průběhu dekád, během kterých musel obětovat mnohé a ztratit milované. S pocitem ukončené bitvy a prohrané války již nemá dostatek sil, aby cokoliv změnil. Zůstal mu jen jeho příběh. A příliš bolesti na jeden život.
Bohdana se ke své tichosti upnula v útlém věku. Otec jí děsil. Svou mlčenlivost nese obezřetně avšak s hlavou vztyčenou jako štít. Má všechno před sebou. Své štěstí, lásku, budoucnost. Otec ji však přitahuje svým chladem jako magnetická hora, která svou výškou zastíní i Bohdančino slunce. Pátrání zahání mraky z jejího nebe. Nenechává se postupně vyjevenou pravdou paralyzovat. Naopak Bohdaně přináší do určité míry vysvobození. Příliš pozdě a příliš málo.
V porovnání s jinými knihami Aleny Mornštajnové je v závěru vždy cítit jakási naděje na světlejší zítřky, na poučení se z chyb. Silná vůle a víra, která je lékem na traumata z minulosti. Z Tichých roků necítím tu vůni dechu života. Ač tam někde je, zůstávají jen zjitřené rány po nevyřčených slovech, promarněných příležitostech a životech a bezedné trhliny, které jsme na sobě napáchali my sami.
Ač je téma války nebo komunistického režimu v knihách Mornštajnové vždy silným tématem, není samonosné. Působí spíš jako katalyzátor lidské bolesti, v kterém reagují a gradují lidské pohnutky a emoce. Zrají léty stejně jako společenské klima. Jedno je odrazem druhého. A ani jedno není řešením druhého.
Tiché roky jsou hodně temné a je jen na čtenáři, jestli to světlo najde v sobě a následně i mezi řádky. I přesto mohu říct, že Alena Mornštajnová dává čtenáři to, na co je od ní zvyklý a s každou další knihou vždy i něco navíc.
Kristina Doubravová
Tiché roky, Alena Mornštajnová, Host 2019
Knihu můžete zakoupit zde
