Alan Karlsson před rokem oslavil rovnou stovku. Před bujarými oslavami utekl oknem, okradl mafii a ještě nám stihl vyprávět svůj neuvěřitelný stoletý příběh. Tam, kde jsme se s ním rozloučili…tedy v luxusním hotelu na Bali….se s ním setkáváme nyní.
On a jeho přítel Julius mají lenošení i luxusu tak nějak dost. Čeho mají málo, jsou peníze, které z kufru pomalu ale jistě ubývají. Je potřeba zmizet. Jak už je Alanovým dobrým zvykem, nejlépe se prchá uprostřed narozeninových oslav. A pak už je to jen na osudu a Alanově šťastné hvězdě, která má smysl pro absurdní humor.
Jestli byl předchozí díl zběsilou jízdou celým stoletím, je Stojednaletý stařík kopnutím do vosího hnízda současnosti. Stejně jako před tím, si ani nyní nebere servítky. Nač měnit jména a vymýšlet neexistující země a diktátory. Ať se každý pěkně pozná.Trump, Merkelová, Kim… Alan není žádný příštipkář a když se mu do cesty dostane kufr s obohaceným uranem, události naberou na otáčkách. Odvrácená strana diplomacie nezatopí dvěma přátelům tolik, jako zpackaný obchod s rakvemi a jedna jasnovidka.
Stojednaletý stařík je opět tím, na co jsme z předchozího dílu zvyklí. Přesně dávkovaná realita stojících na vratkých základech v pozadí neuvěřitelného životního příběhu jednoho hyperaktivního seniora a jeho o něco málo mladšího přítele.
Jonas Jonasson má smysl pro situační i absurdní humor. To dokazuje ostatně ve všech svých knihách.
Hrdinové zpravidla neoplývají výraznou inteligencí jako spíš štěstím. Vlečeni událostmi jsou na poslední chvíli zachráněni zajímavou náhodou víc než vlastním přičiněním. I přesto nemáme z Jonassonových příběhů pocit nadbytečnosti hlavních postav. Jsou právě tím katalyzátorem všech humorných situací. Jejich netečnost vůči toku dějin nebo běhu událostí nechává situace vygradovat a ponechává jim dostatek prostoru pro jakoukoliv pointu. Jonas Jonasson se nebojí ani situačního humoru, který jitří čtenářovu fantazii.
V humorných situacích není autor nijak klišovitý a nedělá si s nimi těžkou hlavu. Bere to tak, jak to přichází a vám bych poradila totéž.
„Stařík“ je vlastně takovou road movie. Stejně jako v předchozí knize se nikde nezdrží moc dlouho a hnán okolnostmi i vlastními nápady se i jako stojednaletý nezůstává na jednom místě. Rychlé střídání vedlejších postav i kulis nahrává čtivosti knihy a dodává ději potřebný spád. Díky tomu nenudí.
Pokud ve svých sto letech bavil velkými jmény a velkými událostmi, které měnily tvář Evropy a potažmo celého světa, dotkne se nyní všech, kteří se o to snaží v současnosti. Aby to nebyla jen politika, dá autor do ruky tablet a mocnou zbraň: internet. Dá se říct, že Stojednaletý stařík je pěkně našlapaným a plnotučným pokračováním. Nezůstává své pověsti ani svým čtenářům nic dlužný.
Kristina Doubravová
Knihu můžete zakoupit ZDE
