Hmm… existují literární lahůdky? Ano, lahůdky s chutí a vůní sušeného sobího masa nebo s tajgou za zády a drtivým hladem, při kterém si pochutnáte i na pečeném psovi. Přečetla jsem tuto knihu na jeden zátah v jeden pošmourný den, kdy za oknem krákaly občas i vrány. S podzimem se začínají ozývat, ale toho dne jakoby snad ti místní černí ptáci věděli, co mám v ruce a do čeho se ve čtenářském pohroužení ponořuji. Snad byla náhoda, že i tato kniha je tentokrát plná těchto mystických zvířat, která dostávají místy až obludnou podobu.
Jste vtaženi do děje, do světa, který na hony vzdálený tomu našemu a je to báječný, trošku strašidelný a občas podobající se horečným snům a vizím.
Předchozí dílo Pavlíny Brzákové, Dědeček Oge, je excelentní, Stíny na kupecké stezce dávám s dovolením až za Dědečka Ogeho a to pouze proto, že mě osobně nějak lépe padnul hlubší, vnímavější, časově delší a více mystický příběh, kterým byl. Stíny na kupecké stezce se odehrávají v kratičkém časovém úseku a jsou více o obyčejném tunguzském lidu, o několika hlavních hrdinech, kteří zažívají dobrodružství, myšlenky i zážitky, které nejsou nezajímavé, ale liší se od hloubky šamanského příběhu.
I když… s velkým úspěchem se tu autorka dotýká té zvláštní duchovnosti místních lidí, promítá ji do jejich životů a navíc vnáší do příběhu ženský prvek. Ten v Ogem chyběl. Tady se rozvíjí jako vzrušující poupě. Tady je hlavní hrdinka tajemná žena, dívka, Alapču s rezavými vlasy a vlastně není prý ani hezká… je však mladá a vzrušující, kterou si můžete představovat jakkoliv, protože je tu sice popsána její fyzická podoba, ba i ta duševní, ale přesto je za ní tušit tajemství minulosti, ba dokonce i budoucnost, která je nedosažitelná, neuchopitelná….
Je neuvěřitelně neuchopitelná.
„Potichu, aby nevzbudila Kulisóa, vstala a vydala se k řece. Na prkně trčícím nad vodou seděla Moskva a prala prádlo. Když uviděla Alapču, přestala prát a zkoumavě si ji prohlížela. Alapču šla dál a Moskvy si nevšímala. Minula vysychající rybářské bárky, které po návratu z rybolovu vytáhli na břeh rybáři, a zamířila k lesu. Obešla kulatou mokřinu, vyzula se a vklouzla bosýma nohama do mechu. Konečně pocítila úlevu. Do vesnice se vrátila až za soumraku a Kulisóa v domě už nenašla. Dřív, než se na oblohu vylouplo bledé slunce, se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře. Když Alapču otevřela, vstoupily do předsíně holčičky. Byly čerstvě načesané a nesly jí bandasku plnou mléka. Alapču ukázala na lavici, aby se posadily, a Aňutě řekla, ať přinese hrnky. Ta ji ale neposlechla, rovnou si přitáhla ke stolu židli a posadila se na ni. Židle byla velká a Aňuta na ni nemohla vylézt. Když se jí to přece jen podařilo, seděla na židli jako na trůnu a nohama kývala vysoko nad zemí. Alapču chtěla Aňutu pokárat, ale vzpomněla si, že hrnky jsou stejně napadrť. Nechala tedy kolovat plechový hrnek, který nosila vždycky při sobě. Holčičky nabíraly mléko do plecháčku, zvolna z něj upíjel a trpělivě čekaly, až na ně přijde řada.“
Ukázka je až z konce knihy, kdy se děj začíná velice zrychlovat. Takhle s odstupem času si myslím, že to převelice zajímavé prostředí si zasloužilo více stránek… Tady jsem trpěla čtenářským hladem po zpomalení a plném vnímání prožívaného…
Prolínají se tu zhruba tři dějové linie. Dění ve vesnici, cesta Alapču a Kulisóa a pak o samotě ponechaný muž zvaný Čaroděj, jehož osud je zprvu nudný a potom získá spád. Opět jsem si v takovou chvíli vzpomněla na Pavlínu Brzákovou a její slova na anotaci knihy, kdy psala o tom, že mnohé odpovědi a motivy jí přicházely ve snu, zda-li právě tyhle podivné, bludné, mihotavé a v podivné úzkosti zmítané okamžiky, nebyly právě ty, které k ní přicházely v tom oblouzeném stavu spánku a snů. Nad tím vším poletují ty černé vrány, které se mění a mihotají a které často na svých ilustracích zachycuje Jan Novosad, který jemným a vláčným pohybem zachytil celou atmosféru příběhu.
Nejvýraznější je jinakost od našeho bytí
Co jsem si ale odnesla jak z Dědečka Ogeho, tak i ze Stínů na kupecké stezce, je obrovský rozdíl mezi slovy, prostředím, popisy, jmény i příběhy z knihy a tím, jaký život žijeme v realitě. Je to asi základ dokonalého úspěchu pro čtenáře, který hledá v knihách únik z reality. Tady uniká do reality nepoměrně těžší, než je ta naše. My opravdu nemusíme hlady kousat psí pečínku a pít vodu z mokřadů, která chutná sladce s vůní bahna… Autorka ale s dokonalou až psychologickou přesností uměla vykreslit všechny postavy, jejich myšlenkové pochody, jejich duše až do nejtemnějších stínů. I když pravda, duše zúčastněných nebyly zdaleka tak hluboké (snad s výjimkou Alapču) jako byl samotný Dědeček Oge, ale o to víc prostoru tu je pro vykreslení obyčejného života tunguzského lidu a syrovost jejich problémů spojených s každodenním bojem o holý život. Zničehonic vypálený dům, věčná opilost, život s mrtvolou syna v domě, starosti, jež jsou na hony vzdálené našim, ale přesto… přesto jsou… jsou na některých lidských bedrech.
Myslím, že Pavlína Brzáková zaslouží obdiv nejen za překrásnou stylistiku a báječně poskládaný příběh, jež se stává pod jejím perem strhujícím, ale také za snahu přiblížit život kočovných kmenů, sibiřského lidu a vůbec si alespoň náznakem představit, jak se žije v tak odlišném a krutém koutě světa.
O autorech
Pavlína Brzáková je etnoložka a zabývá se studiem kultur sibiřských kočovníků a působí jako šéfredaktorka časopisu Regenerace. Vydala řadu knih s tématikou sibiřských pověstí a příběhů nebo cestopisů, jednu knihu také napsala v ruštině spolu s lovcem V. Voronovem. Je spoluautorkou knih o známých osobnostech, jako je Květa Fialová, čínská zpěvačka Feng-yün Song nebo Jaroslav Dušek. Jaroslav Dušek jí v roce 2015 brilantně namluvil román Dědeček Oge. Napsala také příběh pro děti s názvem Helinda a Klekánice. Vyniká schopností psát strhujícím stylem a hlubokou znalostí kultur, o kterých píše.
Jan Novosad vytvořil řadu ilustrací, které provázejí tuto knihu i tu, jež vytvořila Pavlína Brzáková před ní (Až odejdu za horu). Je rovněž autorem obrazu na obálce románu Dva světy – Učení sibiřského šamana. Jeho naivní styl vzniká ze změti vrstvené malby, z níž nakonec vystupují kontury postav a podivuhodná krajina, v lecčems připomínající Novosadovo rodné Pošumaví. Jeho hlavními tématy jsou promrzlé bažiny, hluboké lesy plné medvědů, sobích stád, borůvek, divotvorných hub, lišejníků i zapomenutých šamanů. Je nadšeným buddhistou a milovníkem čaje.
Vydalo nakladatelství Eminent, 2015, www.eminent.cz
