Seriál Squid game po uvedení na Netflixu vzbudil obrovskou pozornost a obří sledovanost přinesla po celém světě zájem o jihokorejský film. Řada recenzentů poukazuje na to, že jde o zdařilou kritiku kapitalistického systému a krutých podmínek, v nichž žijí lidé v Jižní Koreji. Já si myslím, že jde primárně o zdařilou vyvražďovačku.
O co v seriálu Squid Game jde? Hlavní hrdina, zadlužený chlápek, který žije se svou matkou v ubohém příbytku a se svou dcerou se vídá jen omezeně a vypadá to, že v budoucnu už nebude moct vůbec, obdrží po jednom z jeho tragických dní, kdy přijde o výhru v sázkách na koňské dostihy, nabídku zahrát si hru, která všechny jeho finanční problémy vyřeší.
Na telefonu uvedeném na kartičce se dozví, kam se má v noci dostavit. Na místo přijede dodávka, následně je náš zoufalec uspán rajským plynem a probudí se až na tajemném místě určení. Tam zjistí, že je součástí hry, které se zúčastní dalších 455 lidí. Výherce čeká obří výhra, jejíž sumu se snažili rozklíčovat ve všech zemích světa, protože výhra je udávaná v jihokorejské měně a ta je poněkud přemrštěná. I tak se jedná o obrovskou a určitě přitažlivou částku. Tu vyhraje ten, kdo bude dodržovat pravidla hezkých dětských her, které jsme i my hrávali v dětství, jen jsme neříkali green light, red light, ale za pikolou před pikolou nikdo nesmí stát, v případě kuliček jsme je cvrnkali do důlku, v Koreji spíš hádali, kolik kuliček má kdo v dlani.
Rozdílem těchto dětských her od těch klasických samozřejmě je, že pokud někdo poruší pravidlo, nebo hru nezvládne, nebo prohraje, tak zemře. A nutno dodat, že s každou smrtí vzrůstá zbývající výhra pro ostatní živé účastníky. Seriál podle mě vzbudil pozornost převážně pro svou brutalitu, pestrobarevnost a opravdu dokonalý smysl pro hravost.
Kdo sleduje jihokorejskou kinematografii, určitě už více než před dvaceti lety zaznamenal film Oldboy, který fascinoval na tu dobu neskutečnou krutostí a brutálností, s jakou zobrazoval otevřeně násilí pod rouškou citového utrpení hlavního hrdiny. Z nedávné doby bych připomenul povedený zombie horor Vlak do Pusanu. Co lze v jihokorejských filmech tohoto žánru vystopovat, je určitá kulturní specifičnost filmové řeči – bizarní a přepjaté chování herců, karikování jejich psychologického osobnostního profilu, až zvrácený smysl pro humor. Squid Game je seriál plný bizarních figurek, které mají určitou hlavní vlastnost, osobnostní rys, který je v seriálu exaltován – setkáme se tady samozřejmě s hlavním záporákem, typem velkého podvodníka, ale také nevinnými a bezbrannými oběťmi z řad mladých dívek.
Seriál dokáže udržet divákovu pozornost díky explicitnímu násilí, kterým je protkáno všech devět dílů, v kulisách dětského hřiště. Na hráče čeká 6 her a nepřekvapivě ta poslední bude probíhat až v devátém, v posledním díle. A teď se vrátím k tezi některých recenzentů, že seriál skrze násilí a dětskou hru ukazuje krutost kapitalistického systému a zoufalost lidí, kteří se dobrovolně vrhají do hry, kde jim hrozí smrt a kde musí pro výhru zabíjet ostatní. Určitě to není nový koncept, připomeňme si film Running Man s Arnoldem Schwarzeneggerem, filmovou adaptaci románu Stephena Kinga. V seriálu se neobjevují žádné zcela nové originální pohledy, že tu máme skupinu VIP klientů, lidí privilegovaných, kteří se baví tím, že se koukají, jak někdo umírá, můžeme vidět třeba v nedávno natočeném satirickém hororu Hon.
Ale zpět ke krutosti kapitalistického systému – ano, film obnažuje perverzní touhu po penězích a bezohlednost a zoufalost zadlužených lidí, a hlavní hrdina prochází určitým vývojem a snaží se gestem vyznění hry změnit. Motivace těch, kteří za hrou stojí, není v lince s VIP dotažená a v jiné úrovni překombinovaná a nerealistická, i když překvapivá. Myslím si, že lidi fascinuje na seriálu perverznost násilí spojeného s dětským světem. Brutalita nesouvisí natolik s krutostí kapitalistického systému, ale s expresivním způsobem jakým se násilí zobrazuje právě v jihokorejských filmech. Soucit, který projevují jednotliví aktéři mezi sebou je přepjatý, přehnané je prožívání většiny aktérů, které sledujeme. Nejde tak o psychologický realismus, ale hodně deformovanou črtu. Ale to neznamená, že nejde o velmi zábavnou deformovanou podívanou, která je relativně dobře vymyšlená, vizuálně velmi pěkně zpracovaná a v pravém smyslu slova perverzně hravá. Což je ideální kombinace pro exploatation horor s přitažlivou kritikou honby za penězi, ale ne sociální drama s přesahem.
Neurčitý a nedotažený konec seriálu naznačuje, že se dočkáme pokračování. Po šílenství, které se napříč generacemi po Squid Game strhlo, se není čemu divit, je to nevyhnutelné. Seriál je určitě zjevením i na streamovací platformě Netflix, Jižní Koreu teď čekají žně jejich filmové produkce, což jim srdečně přeju. Kdo znal jejich horory a thrillery, překvapený není, ale teď už to ví celý svět a jsem zvědavý, kam budou tvůrci směřovat druhou sérii, a jak se jim podaří udržet pozornost diváků – nabízí se jedna zcela opominutá linka, ale samotná hra a její pravidla už jsou propálená.
Kubin
