A je tu další recenze, tentokrát na britský hororový snímek Rozhodnutí nebo život. Tento kousek vznikl pod hlavičkou Netflixu, což do značné míry determinuje i jeho divácké přijetí. Jeho autorem je nepříliš známý režisér Toby Meakins.
Lákavý trailer, podivný název
Námět filmu je vcelku zajímavý, ač ne příliš originální. Dva kamarádi vyhrabou neznámo kde podivnou videohru Curse z 80. let, která vítězi slibuje slušnou výhru. Ani jeden ovšem netuší, jaké hrůzné následky bude zahájení hry mít…
Netflix se vytasil s poměrně lákavým a napínavým trailerem, který nám tak nějak naznačil, že by mohlo jít o podívanou podobnou filmům Stáhni a zemřeš (2019), Nerve: Hra o život (2016) nebo Vadí nevadí (2018). Bohužel, naše očekávání nebyla naplněna a místo povedeného hororu na atraktivní téma přetechnizovaného světa plného nevysvětlitelných záhad nám tvůrci servírují podivný, nefungující guláš, jehož cílovým publikem jsou mladší dospívající posilnění notnou dávkou omamných látek.
První problém je už v samotném názvu, který obsahuje výrazný nedostatek v interpunkci. Čárka před nebo má totiž podstatnou funkci, a sice vylučovací. Ale abych tvůrcům českého překladu nekřivdila, musím uznat, že tady o nějaké životní „buď – nebo“ vlastně ani nejde.
Toporní herci kazí jinak pěkný vizuál
Úvodní titulková sekvence lahodí oku a naznačí, že půjde vizuálně o povedené dílo. Hudební podkres imituje elektronickou hudbu z videoher 80. let a vytváří lehce nostalgickou atmosféru. Na pohled lákavý snímek však vzápětí začne kazit amatérské „herectví“ obou hlavních protagonistů. Iola Evans a Asa Butterfield jsou toporní a na jejich tvářích se za celých 84 minut mihnou dva neurčité výrazy. Těžko říct, zda jde o záměr, nebo jestli jsou demotivovaní špatně napsanými rolemi.
„Gore momenty“ nabízely prostor pro potěšení hororových nadšenců, kteří by díky nim odpustili i ten děravý scénář. Bohužel, tady opět fungují jen polovičatě a postrádají správné načasování. Právě scéna s pojídáním střepů, na niž lákal trailer, je docela povedená, ve výsledku ale vyzní naprázdno a divákovi jen těžko utkví v paměti. Zvláštní je i fakt, že všechny „gore scény“ spojuje krvácení z úst. Že by se jednalo o skrytý symbol? Asi těžko…
Panoptikum nesympatických postav
Jak jsem již avizovala, problém je už v samotných postavách, respektive v tom, jak jsou zkonstruované. Nemají totiž nejmenší potenciál děravý příběh utáhnout a chovají se naprosto nelogicky. O jejich osudech se dozvídáme zmatečně a pouze povrchově, proto si k nim jen těžko vybudujeme nějaké sympatie. Jejich problémy v nás zkrátka žádný soucit nevyvolají.
Již v úvodu zjišťujeme, že Kaylin život je poznamenaný rodinnou tragédií. Jejím spojencem je počítačový nerd, podivín a tak trochu věčný panic Isaac, který ke Kayle cítí něco víc než pouhé přátelství. Dialogy jsou nedomyšlené a nekorespondující se situacemi, během kterých jsou pronášeny. Tato kombinace bohužel snímek potápí až na samé kinematografické dno.
Zajímavý námět, pokulhávající realizace
Dějová linka je prakticky bez zajímavých a nečekaných twistů, vše se tu děje chaoticky a nelogicky. Skoro to vypadá, jako by film vznikl v rámci nějakého brainstormingu, kde padaly nejrůznější návrhy na rádoby šokující drsné scénky. Z filmu na hony daleko čiší „béčkovost“ a malý rozpočet. Například originální nápad s mytologickou podstatou herních symbolů dával ohromný prostor nápaditému a neotřelému rozuzlení, které by jeho hodnocení výrazně pozvedlo. Ničeho takového se však divák nedočká. Místo „lekaček“, které by v hororu být měly, nám režisér předkládá nudné a zdlouhavé lehce dramatičtější momenty. Celým snímkem se jako vařená nudle táhne snaha zabřednout do sociální tématiky, což ovšem působí minimálně úsměvně. Samotný závěr filmu působí uspěchaně a nejistě, takže ve výsledku koresponduje s celkovým dojmem z celého filmu.
Pár světlých momentů, jinak průser
Ale abych snímek jen nehanila, musím vyzdvihnout i některé povedenější pasáže. Kromě vizuálně velice příjemné úvodní titulkové frekvence s hudbou potěší i pár popkulturních narážek, které hororový nadšenec či pozorný divák jistě ocení. Například nápaditá scéna, ve které se na videonahrávce objeví autor prokleté videohry, silně připomíná Cronenbergův legendární Videodrome. Cronenberg však, na rozdíl od Tobyho Meakinse, dokázal lépe pracovat s pozměněnou realitou, děsivými vizemi a momenty překvapení.
Rozhodnutí nebo život je těžce podprůměrný mišmaš, který však chytře cílí na náctileté publikum, jehož kvalitativní nároky zpravidla nebývají vysoké. Snaha tvůrců o morální vyznění filmu působí více než úsměvně a v hororech bývá spíše na škodu. Námět je určitě zajímavý, jeho provedení však dopadlo tristně a divák na něj rád co nejdřív zapomene.
Esterka
