Neobyčejně hluboký příběh, který byste v sekci literatury pro teenagery určitě nehledali, objevíte v knize Řekni vlkům, že jsem doma. Autorka tohoto sympatického debutu Carol Rifka Bruntová si může být jistá, že na ní čtenáři jen tak nezapomenou. Ti nejvíce postižení, mezi které se hrdě hlásím, knihu uloží do knihovničky na čestné místo hned vedle Kdo chytá v žitě – tak silný a vyzývavý příběh to je. A přitom se na první pohled zdá poněkud naivní, jednoduchý a konformní ve způsobu nahlížení současných problémů a boření nadčasových tabu. Možná je to módní příběh, ale přesto neočekávaně jiný než všechny ostatní.
Ocitáme se v introvertním světě čtrnáctileté slečny June Elbusové, která se ráda toulá po lesích ve svých vysokých středověkých botách a ráda sní o vlcích, divokých stvořeních v těchto končinách dávno vyhynulých. Svůj zvláštní svět sdílí se svým jediným přítelem – strýcem Finnem, známým malířem, do kterého je June navíc nešťastně zamilovaná. Po jeho smrti June rozplétá pavučiny tajemství a lží spojených se strýcovým životem, tajemství, která spolu vytvořila její matka motivovaná skrytým nepřátelstvím k Finnovi, svému úspěšnějšímu mladšímu bratrovi.
June postupně zjišťuje, že na místo jedné nepatřičné lásky prožívala nemístnou lásku hned ke dvěma osobám zároveň. Součástí utajeného života strýce Finna je totiž i rodinný vyvrhel Toby, který po smrti Finna žije stejně osamoceně jako June, a který se rozhodne ji kontaktovat, aby mohli truchlit a vzpomínat společně. To, co si pamatovala z dětství o svém strýčkovi Finnovi, získává po seznámení s Tobym širší a hlavně netušený rozměr. Její vzpomínky procházejí bolestivou „restaurací“, ale po těžké operaci se June dočká sladkého uzdravení, i když to bude v podobě jen další nešťastné lásky. Zároveň s tím, jak se její vzpomínky přeskupují a jak je čím dál víc vtahována do nových událostí a zážitků, se proměňuje taky obraz, který pro June a její sestru Gretu namaloval strýc Finn. Jejich společný portrét se pod neobratnými pohyby dívčích rukou mění k nepoznání, a ztrácí hodnotu – tak jako jejich vztah. Jak to s obrazem a vztahem dvou sester dopadne, neprozradím. Co je však nasnadě, je skutečnost, že jejich problémy se k neuvěření podobají problémům mezi jejich matkou a strýcem Finnem. Tato podobnost má v příběhu svůj účel, nebude čistě jen náhodná.
Zevrubně propracované a zapeklité sourozenecké vztahy se tedy netýkají jen dospělých příbuzných. Téma žárlivosti, nenaplněnosti a zpřetrhání pout se nepěkně dotkne i Juny a její o dva roky starší sestry Grety, která se „vybarví“ v tom nejhorším a posléze i nejkrásnějším světle, vše za speciálních efektů jejího hereckého šarmu. Greta je jednou z nejsilnějších postav celého románu a dá se říct, že všechno nakonec „rozsekne“ ona.
Vlci čtivou a nenáročnou formou rozebírají velká témata: umírání, smrti, lásky a žárlivosti přecházející až v krutá a nelítostná gesta. Do popředí vstupuje téma usmíření, které může být pro nezkušeného začínajícího autora velké sousto, to ale není případ Carol R. Bruntové. Jako hypnotizovaní nebudete moci odložit knihu pod polštář, dokud pohádky nebude konec a srdce se zase nebude moci zklidnit. Do té doby bude pod palbou Amorových šípů s vadnou navigací a jiných téměř hmatatelných dojmů, které budete prožívat spolu s June. Srdce si užije i roztomilých drobnůstek, které ho rozesmějí, jako třepot motýlích křídel z papírového ubrousku.
Jednoduchý jazyk je další velké plus v této knize, která je důkazem, že i bez intelektuálních kudrlinek a hutných souvětí se dá napsat kniha na velké téma. Závěr knihy je zcela uspokojivý, i když samozřejmě ne jednoduchý jako facka. Pro některé postavy končí život velmi neslavně, ale před smrtí se přece dočkají milého rozuzlení. Romeo a Julie to měli taky předem spočítané, ale právě jejich smrt přiměla znesvářené rody zakopat válečnou sekeru. Přesně takový hořkosladký pocit vykoupení krví budete mít ze závěru knihy, alespoň co se týče Tobyho. Chcete zjistit, jak moc hlubokou vlčí stopu ve vás tento příběh zanechá?
Carol Rifka Bruntová – Řekni vlkům, že jsem doma. 2014. Nakladatelství JOTA. 424 stran.
PAVLA KAMEŠOVÁ
Úvodní foto: Pixabay.com
