Všichni mají plné ruce práce s vlasama a klábosením, chlapi pod žakarandou nevzhlížejí od dámy. Děti, kterých si nikdo nevšímá, protože jejich otcové, případně oba rodiče, se kamsi vypařili, si hrají – na válku, na popravu bin Ládina. Zoufale pročesávají okolí, aby kradeným ovocem utišily neustálý hlad. Hrabou se v odpadcích se snaze najít cokoliv, co by se dalo směnit za jídlo. Směnit, protože peníze přece dávno neexistují.
Vítejte. Toto je opravdový Ráj. Ráj u Budapešti. Budapešti v Zimbabwe. Ráj z chatrčí postavených z plechu a kartonu, v nichž je většinou jen postel na cihlách a tyčích. Průvodcem je nám desetiletá dívka Miláček a parta, do které patří, Bastard a Bůhví a Stina a Sbho a těhotná jedenáctiletá Chipo, kterou znásilnil její dědeček. Je to právě blažená nevědomost dětství, co je chrání před surovostí světa dospělých. O to působivější jsou okamžiky, v nichž se opona milosrdného nevědomí protrhne, a my strneme ohromeni. Děsem z bezuzdného ničení a násilí, kterým se vybíjí po promarněných volbách hněv proti domnělým (či skutečným) původcům bídy. Lítostí nad těmi nejchudšími, kteří s důvěrou odevzdávají to poslední, co mají, podvodným kazatelům parazitujícím na nejrůznějších církvích. Soucitem s lidmi, jimž zbyla jenom beznaděj, kteří byli zbaveni veškeré důstojnosti a stali se tou nejlevnější možnou pracovní silou pro čínské investory a lehce manipulovatelnou masou pro kohokoliv, kdo lační po moci.
Jsme v Ráji 21. století a Miláčkova babička schraňuje v kufru pod postelí poklad z bezcenných papírků, Miláčkova matka se – pokud je právě doma – v jediné společné místnosti živí prostitucí a Miláčkův otec se v posledním stadiu nemoci AIDS vrací domů jen proto, aby se stal dalším břemenem.
Ale Miláček patří k vyvoleným.
Teta Fostalina jde z práce do práce, zbývá jí jen trocha radosti z nakupování. Děti sledují televizi a porno na internetu, pijí kolu, chodí na hamburgery a cpou se stejky. V Americe je víc jídla, než v Zimbabwe vidí za celý život.
Stačilo zařídit si letenku a je tady Destroyedmichygen. Špinavé velkoměsto, uzavřený svět imigrantů, ilegálů, kteří nenávratně uvízli v Americe, berou ty nejhorší práce a musí držet pospolu. Miláček si stejně jako ostatní brzy začne přivydělávat, protože ti, kdo zůstali doma, nenasytně natahují ruce: Hlad! Pomoc! Celé rozvětvené rodiny posílají svá přání se slovy: Ty jsi v Americe, kde mají peníze. A přes oceán putují další letenky a „příbuzní přijíždějí v celých hordách z trosek, které zbyly z jejich země. Nenapadlo nás ty trosky opravit“.
Mohlo by se zdát, že kniha Chtělo by to nový jména je prostě jen dalším titulem, který rozhojní poměrně silný proud anglo-americké literatury, v níž se autor stylizuje do postavy dítěte. Ne nadarmo se však NoViolet Bulawayo probojovala mezi finalisty Bookerovy ceny. Podařilo se jí totiž vydat nesmírně silné svědectví. O vykloubenosti naší doby, ve které proti sobě stojí nepopsatelný přebytek všeho, přepych a luxus, a naproti tomu nelidská chudoba a bída, nejen materiální.
P. S. Chtělo by to nový jména je kniha palčivě současná. Stále častěji slyšíme o kolapsu civilizace, ale zavíráme oči před tím, co jej způsobilo. Bojíme se podívat pravdě do očí a pojmenovat ji, byť stejně jako hrdinka Miláček cítíme, že co je nepojmenovatelné, zůstává v temnotě a zachovává si nad člověkem moc. NoViolet Bulawayo nám předkládá otázky. Ale k odpovědím se musíme dobrat sami.
Proč bílý člověk zanechal zkázu všude, kam vstoupil?
Proč má bílý člověk plná ústa multikulturalismu a odlišností, ale neřídí se tím? Proč se stále snaží ovlivnit chod světa podle svého?
Proč bílý člověk stále zasahuje v oblastech, kde mu to nepřísluší a kde o něho nestojí? Slouží Charita jen jako lék proti výčitkám svědomí? Dá se Africe vůbec nějak pomoci?
P. S. S. Pracovnice jedné humanitární oraganizace mi kdysi na poslední otázku řekla: Ne. Nedá. Afrika si musí pomoci sama.
Pokud chcete hledat odpovědi, pak neváhejte … a čtěte!
NoViolet Bulawayo: Chtělo by to nový jména, Euromedia Group, k. s. – Odeon, 2015
MARIE DUFKOVÁ
Úvodní foto: Pixabay.com
