Válečné téma autory knih, stejně jako filmaře, přitahovalo vždycky. První a druhá světová válka přinesly nekonečné množství námětů, ať se jednalo o osudy národů nebo jednotlivců. Často jsme se setkávali s příběhem hrdinného bojovníka, který sám proti přesile… Postupem času začala být zpracovávána civilnější témata – osudy žen ve válce, válečné děti, příběhy kněžích, zdravotníků,… Literaturu faktu střídala umělecká zpracování nejčastěji v podobě románů. Některé z nich se staly klasikou svého žánru. Vzpomeňme na Sbohem armádo, Hlavu XXII a mnohé další.
Některé knihy zaujmou hned od první strany, některým musíte přijít na chuť a některé prostě neosloví. Jsou světla, která nevidíme Anthony Doerra spadá do první kategorie. Alespoň pro mě.
Od první strany mě zajímalo, kdy se osudy hlavních hrdinů propojí a jak to všechno vlastně dopadne. Přežijí oba? Nebo jen jeden z nich? Zdálo by se, že slepá dívka bude mít menší šanci, ale vyhlídky vojáka německé armády za druhé světové války také nebyly ideální. Takže?
Hlavními postavami příběhu jsou dívka Marie – Laure a mladý muž Werner. Zatím o sobě neví, ale brzy se mají setkat za ne zrovna ideálních okolností. Oba spojí město Saint – Malo, kde Marie – Laure žije u svého strýce a Werner je jako voják třetí říše vyslán hledat odbojáře, kteří doposud kladou odpor. Celý příběh spojuje jako tenká červená nit i pověst o drahém kameni Moře plamenů, ukrytém na začátku války v depozitáři muzea, kde pracuje otec Marie – Laury.
Za soumraku se snášejí z oblohy. Poletují nad hradbami, točí se ve větru nad střechami a klesají do mezer mezi domy. Ulice jsou jich plné, jejich bělostná barva se odráží od dláždění. Naléhavá zpráva pro obyvatele města, píše se na nich. Okamžitě opusťte město.
Příliv stoupá. Nad městem visí měsíc, malý, nažloutlý a téměř v úplňku. Na střechách hotelů u pláže na východě a v zahradách za nimi šest jednotek amerického dělostřelectva krmí minomety zápalnými střelami.
Ne úplně tradičně je pojata kompozice románu. Oproti očekávání je sestaven z kratičkých kapitol, z nichž některé mají rozsah sotva jedné strany. Autor také často pracuje s retrospektivou. Vrací se do doby dětství a dospívání Marie – Laure a Wernera. Čtenář si musí příběh „složit“ z jednotlivých kapitolek, což při čtení vyžaduje větší soustředění. Naopak tradiční je bohatá zalidněnost příběhu vedlejšími postavami, kdy máte místy nutkání vzít papír a tužku a dělat si bokem poznámky, kdo je kdo a kdo ke komu vlastně patří.
Kniha čítá celkem 534 stran, ale o žádné z nich nelze říct, že by nudila nebo sloužila jako odrazový můstek pro další pokračování. Čte se jedním dechem. Autor používá hodně krátké věty a žádná dlouhá souvětí přes celý odstavec, což ději dává spád a přidává na dramatičnosti.
Zachází měsíc a obloha na východě bledne, noc pomalu ustupuje a bere si s sebou i hvězdy, až zůstávají jen dvě. Vega, možná. Nebo Venuše. Nikdy se to nenaučil.
„Věž kostela je pryč,“ hlásí druhý dělostřelec.
Ještě včera se nad bludištěm střech tyčila k nebi věž katedrály jako nejvyšší bod ve městě. Dnes ráno už ne. Vychází slunce a oranžové plameny ustupují černému dýmu, který halí západní hradby jako plášť.
Antony Doerr obdržel za Jsou světla, která nevidíme Pulitzerovu cenu. Jen těžko lze v oboru literatury dosáhnout víc. Jeho román postrádá obvyklá klišé válečných románů: hodní spojenci versus oškliví Němci, bílý hrdina versus černý padouch, nebezpečné velkoměsto versus klidný venkov. Tím, že příběh vypráví ve třetí osobě a dívá se na děj s určitým nadhledem, tak se čtenář hned na začátku neztotožní s postavou svého hrdiny, kterému bude po celou dobu držet palce. Jedná se o válečný román, ale zcela se vymyká zažitým schématům tohoto žánru. Jde především o příběhy dvou obyčejných mladých lidí, kteří se shodou náhod octnou ve stejném čase, na stejném místě. I když oba tak trochu proti své vůli.
Román Jsou světla, která nevidíme bych doporučila i zarytým odpůrcům válečných příběhů, protože v popředí stojí lidský příběh a válka k němu dotváří kulisy. Netečou zde litry krve, nevybuchují celé tankové divize a lidské maso nelétá všude kolem. A zarámování pověstí o Moři plamenů tomuto románu velmi sluší. Možná se nakonec i přistihnete, že vás zajímá nejen Marie – Laure a Werner, ale hlavně osud drahokamu. Všechno do sebe nakonec zapadne přesně jako práce švýcarských hodinářů.
Anthony Doerr, Jsou světla, která nevidíme, Moba, 2015
Daniela Slouková Recová
Úvodní foto: www.pixabay.com
