Dopisy ze Sachsenhausenu z pera autora Jamese Moloneyho jsou srdceryvným příběhem, jehož kulisy samotný název jasně napovídá. Válečná romance z koncentračního tábora není originálním žánrem. Víra v existenci vznešeného citu v pekle lidské důmyslnosti je stará stejně jako nástroje, kterými člověk prosazuje své nejnižší zájmy a dokazuje zkaženost své duše.
Margot miluje vůdce a je oddaná říši. I její bratři odjeli bojovat za nové velké Německo. Když jí sestra nabídne práci na poštovním oddělení tábora v Sachsenhausenu, přijímá. Neví, co ji čeká, ale nastupuje na práci do místa, o kterém ví jen to, co je nutné znát. Je jí šestnáct let a s naivitou sobě vlastní pomalu otevírá oči tváří v tvář realitě.
S tou se setkává prostřednictvím dopisů. Má je za úkol třídit, ale především pálit. Několik z nich otevře. S plnou razancí ji zasáhne tolik láskyplných slov v těsném dosahu blížící se smrti. Jen těžko se smiřuje s tím, že blízcí pisatelů se nikdy nedozví, jak moc byli milováni a kam směřovaly poslední myšlenky těch, kteří již nikdy z bran tábora nevyjdou. Jeden dopis je však výjimečný. Je adresovaný Margot. Jiné Margot, i přesto si jeho slova nechává vklouznout pod kůži, nechává je uhnízdit se jí v duši i v srdci. Ví, že se dopisy pálí, a tak na ně nikdy nikdo neodpoví. Ona se ale rozhodne Dieterovi odpovědět.
Mohl by to být konec. Jejich osudy spálí, stejně jako miliony jiných události, které se nezadržitelně valí Evropou. Pochod smrti, osvobození tábora, postupující rudoarmějci i poválečné události, které se jen málokdy ptají, kdo je kdo.
Každý další příběh o lásce, která přežila hrůzu koncentračního tábora, vám vlije do žil drtivou sílu věřit v zázraky i člověka samotného. Vyrovnává to rozčarování, které se ve vás usídlí s každým střípkem pravdy o válečných zločinech a událostech, které nesmazatelně poznamenaly lidské dějiny.
Dopisy ze Sachsenhausenu jsou velmi dojemným a silným příběhem, který vás dostane tíživou silou reality. Nechybí mu napětí, dramatické okamžiky i chvíle naděje a vyhlídek na snad dobrý konec, které jsou v zápětí strženy vírem okolností.
Daleko zajímavější, než samotná love story mi přišla postava matky Margot, která se nesmířila nikdy s prohrou ve válce, která jí vzala dva syny a přesto nikdy neuznala, že strůjcem zla je Adolf Hitler. Nebo sestra Margot, která válkou proplouvala jako milenka důstojníka koncentračního tábora. Její stopa, ke škodě románu mizí a postava již dále nezasahuje do příběhu.
Naopak Dieterovo intermezzo s přeživší Margot, té, které byly prvotně určeny dopisy, než poznal Margot z poštovního oddělení, je zbytečně neurčité a vyznívá zcela do ztracena. Vztah obou hlavních hrdinů tím před očima čtenáře zbytečně trpí a ve finále se nestává příběhem velké lásky, ale naivního poblouznění.
V závěru zůstává ve čtenáři tak jako tak ona povznášející víra v zázraky a lásku. V kouzlo malých činů, které vedou k velkým příběhům.
Kristina Doubravová
