„Jmenuji se Drtikol – drtil jsem kola, která mne svírala. Jsem fotografem. Fotografoval jsem světlem. Píši lidem do duše světlem poznání.“
Určitě jste o něm už slyšeli a pokud ne, Dějiny světla jsou vhodným prostředníkem k seznámení se se slavným fotografem Drtikolem. Ty nejuchvácenější čtenáře možná také navnadí k pátrání po uměleckých fotografiích rozporuplného podivína Františka Drtikola.
Jan Němec napsal tak trochu netradiční biografii o ještě méně tradiční osobnosti. Když se Drtikolův životopis smrští jen na několik málo řádků, důležitých milníků fotografova života, může člověk nabýt dojmu, že některé vypíchnuté okamžiky patří jiné osobě, že listuje jiným životem. Jen málokdo se totiž odváží našlapovat životem takovými kličkami, cestami, které se u obyčejného člověka nemohou protnout.
Jan Němec přichází s fikcí, která všechny rozpory a sobě na první pohled vzdálené životní stezky Františka Drtikola spojuje v celistvou pěšinku, těžce vyšlapanou, ale nakonec taky líbeznou a smysluplnou pro zvědavce, kteří by už dávno chtěli vědět, co Drtikola přivedlo k fotografii a jiným vášním a zálibám.
Drtikol fotograf, Drtikol „probuzený“, Drtikol komunista jsou jedna a tatáž osoba, která se zlehka proměňuje před očima, že si ani nevšimnete, jak snadno se tento nekonvenční fotograf dostane na přednášku o buddhismu, o učení, které ho posléze nadobro pohltí a dramaticky ovlivní jeho tvorbu. Na místo focení ukřižovaných žen nastoupí pro změnu focení Drtikola v lotosovém sedu. Z Drtikola se stává podivín. Autor Jan Němec ukojí zvědavost a nabízí vysvětlení Drtikolových vývojových skoků, ale nepodává je jako syrová fakta prostě seřazená podle chronologické posloupnosti. Nejde o monotónní faktografii.
Dějiny světla jsou především smyšleným románem, fikcí. Poutavý příběh, přidržující se jen malíčkem nepopiratelných pravd a Drtikolových nefalšovaných dopisů a vlastního životopisu pro úřední účely vlastnoručně sepsaného po r. 1948. Román vyhlíží jako pravdivý příběh, ale i když tak docela není, je radost ho číst, přerovnávat si v hlavě myšlenky o fotografovi, obdivovat ho, inspirovat se.
Jan Němec čtenáře provádí celým Drtikolovým dětstvím, dospíváním a zráním. V příběhu se objevuje hodně pevných záchytných bodů – reálií z Drtikolova života, jako jsou klíčové postavy, které ho ovlivnily na jeho cestě k fotografii a k samotnému světlu, rodiče, sestry, první lásky a milenky, Drtikolova první žena Ervína Kupferová – slavná bohémská tanečnice, přátelé, klienti formátu T. G. Masaryk a duchovní strava sestávající z buddhistických textů a prastarých upanišad, které i sám překládal.
Kromě nepopiratelných skutečností a událostí se to v Dějinách světla hemží pozoruhodně vystavěnými smyšlenkami, které však neubírají na kráse a čtenářově okouzlení Drtikolovou osobou, která v tomto románu není o nic méně skutečná než člověk, který už nám pravdu o sobě nepoví. Postavy jsou velmi zdárně vykreslené, zvlášť samotný „Fráňa“ Drtikol a jeho (ex)žena Ervína. Vtip i hloubka zároveň tu mají své místo. Dějiny světla nejsou obsahově levným vínem, jsou něčím speciálním pro rozmlsané znalce, které už omrzela jejich oblíbená odrůda. Kniha je takovým zvláštním druhem životopisu, který si vychutnáte až do dna.
Román je libůstkou ještě v jednom ohledu, po vzoru Samuela Becketta, jehož citátem také knihu Jan Němec uvádí, si autor řekl: „K čertu s první osobou.“ A k čertu i s tou třetí, pokud jde o velkou část Dějin světla. Převažuje druhá osoba – takzvaná du forma, která zde nepůsobí vůbec rušivě a rychle si na tento styl zvyknete a možná vám bude připadat jako milé osvěžení.
Na závěr přikládám jeden citát k degustaci, lahodnou tečku:
„Teprve když muž dosáhne toho, co chtěl, a není úplně zmrtvělý cenou, kterou za to zaplatil, může se obrátit k podstatnějším věcem. V Indii hospodáři odcházejí do ústraní, oprostí se od svého živobytí a alespoň jako starci se obrátí k životu. Musel by sis zalít uši voskem, abys to volání neslyšel: Přece nechceš prosedět celou cestu v jednom kupé. Ve vagonu s ostatními umělci. Viděl jsi je a jen málokdy to byl pěkný pohled. Víš, jací jsou, víš, jaké to je. Dokonce i géniové jsou mrzáci. Přece se nenecháš pohltit rubovou stranou světa, přece nezemřeš v kulisách. Přece nezůstaneš u symbolu. Projdi jedoucím vlakem proti směru jízdy. Běž, běž! Ze zadní plošiny je překrásný výhled na vzdalující se krajinu. A kdoví, možná je těch deset vteřin úplně posledních a po nich už nepřijde nic.“ (str. 376)
Jan Němec – Dějiny světla. Brno. 2014. Nakladatelství Host. 488 str.
PAVLA KAMEŠOVÁ
