Dej mi své jméno boří hranice, žánry a v nejlepším případě i předsudky. Zůstává jen nesmírně silný příběh dvou lidí, kteří vyprázdněné slovo láska znovu naplnili významem.
Těžko bychom hledali slovo, které bylo častěji zneužité: bezpočet reklamních kampaní a povrchních popových hitů použilo slovo láska. Objevilo se tolikrát, že se vyprázdnilo. Román Dej mi své jméno pomáhá vrátit obsah do ošoupané skořápky a dělá to přímočarou, místy až bolavě upřímnou formou.
Příběh nečekaného vztahu mezi sedmnáctiletým Eliem a čtyřiadvacetiletým Oliverem by mohl snadno zapadnout do kategorie standardní romance. Vzhledem k tomu, že jsou stejného pohlaví, tak by se nálepka doplnila o zkratku LGBT. Čím si ale román Andrého Acimana Dej mi své jméno získal tolik fanoušků nejen mezi komunitou LGBT, ale napříč mnoha národnostmi a věkovými kategoriemi?
Vrcholů má Acimanova próza hned několik. Jedním z nich jsou introspekce vypravěče Elia, který čtenáře provází svým životem s naprostou upřímností. Jeho váhání, stud, pocity viny i hnusu pozná každý, kdo si vzpomene na vlastní objevování světa sdílené intimity a erotiky.
„Touhu přece poznám na první pohled – a přesto mi tentokrát zcela proklouzla. Líbil se mi ten jeho prohnaný úsměv, který mu zničehonic rozzářil tvář pokaždé, když uhodl, na co myslím.“
Přitom nehraje roli, zda knihu čte muž nebo žena. Ztotožnit se s nejistotou, přípravou scénářů, co a jak kdo řekne, co ten druhý odpoví – to jsou niterné detaily, o nichž neradi mluvíme, snad z obavy, že jsme jediní, kteří tak přemýšlejí.
„Dívat se na jeho krk s hvězdou a charakteristickým amuletem bylo jako dívat se na něco věčného, starobylého, nesmrtelného ve mně, v něm, v nás obou, co se pomalu probouzí z tisíciletého spánku.“
Dalším esem vyloženým na stůl před čtenáře je prostředí. Itálie na vrcholu léta nebyla zvolena náhodou. Autor zvolil toto dějiště právě proto, že jednoho léta nemohl vyrazit pryč z horkého New Yorku. Rozhodl se tedy do Itálie přemístit alespoň prostřednictvím psaní. Vila umístěná na vyvýšeném místě s výhledem na moře se spolehlivě zařadila mezi snová místa mnoha čtenářů. Dům je navíc plný sympatických vedlejších postav. Obrovské sympatie si získal Eliův otec, akademik, jehož občasné postřehy rezonují nejen v Eliovi, ale skrze něj i ve čtenáři.
#booklab
Aciman v jednom interview prozradil, že právě postava Eliova otce se těší obrovské oblibě a spousta čtenářů mu píše, že by si přáli mít takového tátu doma (zvláště pokud jde o přístup k LGBT záležitostem). Je těžké se nezamilovat do Eliova světa. Je to svět vzdělanců, kteří si dokážou užít drobné radosti jako dobré jídlo, dlouhé hovory nad sklenkou vína nebo odpolední spánek během siesty.
Přestože se příběh odehrává v 80. letech, kdy mnohé dnešní svobody ještě nebyly běžné (ani v Itálii, ani jinde ve světě), celou knihou je prodchnutý pocit svobody, volnosti a nespoutanosti. Atmosféra onoho osudného léta je tak barvitě vykreslena, že i s odstupem času si přesně dokážu vybavit ten pocit dusna nebo vůně kůže, do níž se opírá ostré slunce. K nejvýraznějším zážitkům ale patří postupný rozvoj vztahu mezi Eliem a Oliverem. Nikdo neřeší otázky LGBT orientace nebo možného společenského stigmatu. Vlastně si nevybavuji, že by v celém románu jedinkrát zaznělo slovo gay. Nejde o to, že se do sebe postupně zamilovali dva muži. V Acimanově příběhu jde o dvě bytosti, dva lidi, kteří se poznali a přirozeně se mezi nimi vyvinul silný cit. Netahat do této intimity společenská dogmata byl skvělý tah, a podle mého je to právě toto, co vysloužilo knize (a později i filmu) tak nadšené přijetí. Žádná politika, žádná agitka. Jen příběh dvou milenců, kteří se natolik prolnuli, že si mohli vyměnit jména, protože jeden se stal druhým a naopak.
Díky tobě mám rád toho, kým jsem, kým se stávám, když jsi se mnou.
André Aciman v jednom rozhovoru k filmové adaptaci řekl, že podle jeho názoru je lepší nejdříve vidět film, protože jde o ochutnávku toho, co naplno přijde v knize. Jako čtenář, který opravdu nejdříve viděl film a teprve potom četl knihu, to mohu potvrdit.
Vždy je pro mne obtížné pouštět se do knihy, která se stala hitem. Strach ze zklamání bývá v těchto případech mnohem vyšší. V případě knihy Dej mi své jméno byla veškerá očekávání překonána. Přestože styl Eliova vyprávění zpočátku potřebuje, aby si na něj čtenář zvykl, brzy se s jeho přemýšlením seznámí natolik, že nestíhá otáčet stránky.
#Booklab (který je součástí nakladatelství Slovart) sice na zadní straně doporučuje knihu čtenářům starším 18 let, ale já bych ji směle dala svému dítěti k přečtení už mnohem dříve, v době, kdy mladý člověk v dnešní době vstupuje do světa milostných vztahů. Je v ní totiž nádherně zachyceno, nakolik je první láska vzácná a silná, i když se na ni díváme zpětně po mnoha desítkách let. Jak nás první vztahy formují, pomáhají nám růst a vyvíjet se. Věřím, že Acimanova kniha bude právem zařazena do nejsilnějších young adult příběhů všech dob. Rozhodně tam totiž patří.
André Aciman: Dej mi své jméno, Přel. Lucie Podhorná, Praha, 2018, 248 s.
Sandra Procházková
Úvodní foto: Sony Pictures Classics
