KNIHA: Raymond A. Moody, Dianne Arcangel: Život po ztrátě

Mnoha čtenářům pravděpodobně v devadesátých letech neunikl bestseller s názvem Život po životě, přinášející do té doby ojedinělý pohled na prožitky související s blízkostí smrti. Stejný autor a tentokrát nakladatelství Knižní klub nabídli v roce 2011 titul, který reflektuje tematiku velmi blízkou. Život po ztrátě (knihu lze zakoupit na bux.cz zde ) je knihou pro všechny, kteří procházejí procesem truchlení nebo zažili jakoukoli ztrátu či odloučení.

Naše kultura se snaží místo prožívání smutku od něj co nejrychleji uniknout. Je nastavena na popírání žalu, nikoli na jeho přijetí a zpracování. Proto může být tato publikace podporou a průvodcem těm, kteří se cítí ve svých prožitcích ztraceni. R. Moody a D. Arcangelová uvádějí, že jejím posláním není spravit či vyřešit smutek, ale pomoci a podat ruku všem tápajícím.

Zážitky žalu v sobě mnohdy nosíme již od raného dětství. Už tady začínají autoři vyprávět příběhy, které Život po ztrátě ilustrují, a dalo by se říci, že i vystavují jeho strukturu. Kapitoly jsou řazeny podle otázek, které se nabízejí někdy až s palčivou bolestí. Kdy můj žal skončí? Jak přetvářejí pozůstalí po ztrátě své životy? Jaký je rozdíl mezi funkčním a dysfunkčním zármutkem?

Velmi podnětně je vyjádřena paralela mezi smutkem a stresem. Stres ze ztráty je jedním z často opomíjených jevů, který ovšem dokáže udeřit v plné síle i v pozdější době. Na nejvyšší úrovni stresové stupnice se logicky nachází smrt milované osoby, ale neméně zatěžující jsou i ztráty další (rozvod, nemoc či různé změny).

KOUKNI SE  Kaja Andrea Otto: Síla rodu

Reakce doprovázející jakoukoli ztrátu či odloučení mohou být velmi různorodé. Zahrnují širokou škálu pocitů od zlosti, paniky, úzkosti přes zklamání, vinu až po rezignaci či úlevu. Důležitý je rozdíl mezi depresí po ztrátě a tzv. klinickou depresí, které se liší především svojí dobou a intenzitou.

Praktičtějšího rázu jsou potom nabízené metody, jak přijmout a vyjádřit soucit. V otázkách po přizpůsobení se ztrátě nechybí zmínka o pohřbech, rituálech či aktivních přístupech k překonávání ztrát, které mohou být nahlíženy odlišným způsobem. Jako je tomu například v případě teorie o pěti etapách, kterými procházejí pozůstalí, kdy se jedná ale spíše o stavy, jež se mohou prolínat, než o pevně daná vývojová stadia smutku.

Závěr knihy věnovaný požehnání ze ztráty přináší důležité poselství. Ztráta nás vždy promění, a ač se to v daném okamžiku může zdát nesmyslné, přináší i obohacení, učí nás pokoře a dává příležitost stát se lepšími a moudřejšími.

Raymond Moody se v poslední kapitole ještě vrací ke svému stěžejnímu dílu Život po životě a nechybí ani překvapivě podrobný soupis příbuzné literatury a rejstřík.

Život po ztrátě je možné zařadit i do oblasti tzv. paliativní literatury, která se zabývá přístupem k neléčitelně nemocným osobám se snahou o dosažení nejlepší možné kvality jejich života. Na ztrátu se sice nelze nikdy dopředu připravit, ale můžeme ji alespoň lépe pochopit a přijmout jako nedílnou součást našich životů.

KOUKNI SE  Chris-Anne: Karty posvátné kreativity: Moderně jemné a plné jasných návodů

Lenka Šimková

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

9 − 1 =