Ostrov kostí je třetím volným pokračováním historické krimisérie Imogen Robertsonové. Zavádí nás do Cumberlandu, dnes již historické oblasti na severozápadě Anglie, 18. století. V tamějším jezeru Derwent se nachází mimo jiných Ostrov sv. Herberta s ostatky pohřbených příslušníků z rodu Gretů. Při znovuotevření jejich hrobky je v ní ale nalezeno ještě další tělo, které tam očividně nemá co dělat…
Crowther a Westermannová
Hlavní hrdinové, se kterými se čtenář mohl setkat již v předchozích příbězích této anglické spisovatelky (Nástroje temnoty, Anatomie vraždy), jsou jakousi obdobou snad Muldera a Scullyové, ovšem samozřejmě před třemi stoletími. Důvtipnější pozorovatel možná najde paralelu s jinou seriálovou dvojicí či literárním párem. Vědec Gabriel Crowther se zabývá anatomií lidského těla a tvoří tu méně přístupnou postavu z tandemu. Harriet Westermanová, která ho doprovází, bude jistě sympatická současným feministkám, je to na svoji dobu velmi nekonvenční dáma, která odmítá „sedět doma“ a příliš nevybočovat. Tito „amatérští detektivové“ zamíří jednoho zvláštního léta vstříc další záhadě a nezůstane to jen u odhalování pachatele a oběti dávné vraždy.
Mnoho postav – čtenářova smrt…
Kromě nich se již od samého počátku ocitáme ve společnosti mnoha dalších lidí v Crowtherově rodném kraji. Jeho rodina koupila pozemky rodu Grétů už před dávnými časy, a přestože se jich sám Crowther dobrovolně zbavil po tragické smrti svého otce, barona z Keswicku, nevyřešené záhady a úmrtí jej povolají zpět. Konkrétně přijíždí na pozvání své sestry, vicehraběnky, se kterou přerušil v minulosti veškerý kontakt. V sídle jejich dětství vládne toho času duch sympatické paní Briggsové, které nyní panství patří. Postavy se na nás sypou, jako by se s nimi doslova roztrhl pytel. Je nutné věnovat plnou pozornost jejich jménům a vztahům, neboť jinak se v románu poměrně rychle ztratíte. Myslím si, že to autorka s vedlejšími postavami poněkud přehnala, protože jim potom už nemohla věnovat tolik prostoru. Některé se v románu jen mihnou, posunou sice děj o kus dál, ale jejich jednání nemůžeme příliš porozumět.
Pomalý nástup střídá rychlá gradace
Samotný příběh je poctivou, i když poněkud rozvláčnou detektivkou. Vychutnají si ho především trpěliví čtenáři, kteří nepotřebují na každé stránce řádky plné akčnosti a zvratů. Gradace se dočkáme až v úplném závěru knihy, což je v pořádku, ale oproti předchozímu plynutí děje se konečný sled událostí odvíjí v nečekaně rychlém tempu. Přinese tedy nakonec uspokojení i těm, kteří se z počátku mohli při čtení trochu nudit. Je to ten typ díla, jehož první dvě třetiny můžete číst v poklidu čtrnáct dní před spaním, ale tu závěrečnou budete chtít „dorazit“ v jediném dni, i kdybyste neměli oka zamhouřit. Když se totiž osudy postav začnou sofistikovaně proplétat, necháte se vtáhnout do příběhu a doslova jím pohltit.
Jiný kraj, jiný mrav
Svébytná krajina a prostředí, ve kterých se děj odehrává, jsou prošpikovány různými pověrami, mýty, v lidských myslích tu stále mají moc čarodějnice i dobré víly. Místní vědmák má větší respekt než lékaři, kteří pouštějí žilou, a lidé cítí a ctí sílu druidských kamenů. Musí tu tedy i být něco, co plní v podobně zaměřených románech úlohu svatého grálu. Co to je, kde se to urývá a jakou to má moc? Není to žádné velké tajemství, přesto jej zde nebudu prozrazovat. Příběh má historické jádro inspirované skutečnými událostmi. Odkazuje k jakobitským povstáním v dané oblasti a autorka v doslovu vysvětluje, ze kterých dějinných událostí čerpala.
Redakční úprava a fascinující obálka
Po přečtení úctyhodných 396 stran se nemohu nezmínit o redakčním zpracování knihy. Necelých čtyři sta stran přečte vášnivý čtenář velmi snadno, ovšem v tomto případě byly sazební obrazec a velikost písma zvoleny tak, že bylo dílo vyloženě vtěsnáno na co nejméně papíru. Utvrzuje v tom i skutečnost, že například jedno z anglických vydání (Wheeler Publishing, 2013) má 675 stran. I když ostatní verze se opět pohybují v rozmezí mezi 300–400 stránkami a musíme přihlédnout k tomu, co se děje s rozsahem při překladech, měl být vydavatel prostorově velkorysejší. Čtení by bylo jistě příjemnější. Co se nakladatelství Jota ale velmi povedlo, je obálka. Posuďte sami, podle mého názoru je z různých světových vydání nejlepší. Ať už se v zahraničí jedná o titul v pevné vazbě, paperback či e-knihu, vyhrála to u mě na celé čáře právě česká verze.
I přebaly předchozích knih z této série stojí za pokoukání a mnohým knižním deviantům, jak jsem já, poslouží jako přírůstek do sbírky titulů, které chceme mít už jen kvůli obálce.
LENKA ŠIMKOVÁ
