Jack Kornfield: Po extázi prádelna
Výzvy a úskalí, jež člověku přináší duchovní život
Jack Kornfield je americký buddhistický učitel. Zabývá se meditací vipassana (meditace vhledu), kterou vyučuje po celém světě. Má osobní zkušenosti z pobytů v klášterech v Asii a je autorem knih zabývajících se tématy duchovní cesty a meditační praxe. U nás vyšly tyto jeho knihy v nakladatelství Eminent:
Cesta srdce (2008), Hledání srdce moudrosti (2008), Umění shovívavosti, dobrého srdce a vnitřního míru (2009) a Po extázi prádelna (2009).
V poslední jmenované knize autor rozebírá důvody, jež nás přivádějí na cestu duchovního hledání. Pro mnohé to často bývají náročné životní zkušenosti jako je blízké setkání se smrtí nebo rozvraty v rodině, kdy se nám zhroutí celý náš svět. V takových chvílích si klademe otázky o původu a smyslu utrpení, o štěstí a o tom, co je vlastně život a začínáme hledat odpovědi. Kornfield popisuje čtyři brány, které nás vedou k procitnutí a hledání:
brána žalu – zde nás k duchovní cestě přivádí prožité utrpení a smutek,
brána prázdnoty – uvědomění si, že jsme nic,
brána jednoty – prožití sounáležitosti s veškerým světem,
brána věčné přítomnosti – přirozeně moudří lidé, kteří o nic neusilují.
Ať už jsou naše důvody jakékoliv, nutí nás to vyhledávat učitele a různé duchovní školy. Čteme moudré knihy, během terapií zacelujeme staré rány a především hledíme do svého nitra. Právě zkoumání tichého vnitřního prostoru je tou nejpodstatnější nikdy nekončící činností, kterou podstupují všichni hledající.
Většinou to trvá roky usilovné práce, kdy kousek po kousku skládáme mozaiku uvědomění. Často během této doby upadáme v beznaděj, když se marně snažíme změnit sebe a svět. Ale jakmile jednou zahlédneme byť jen na malý okamžik nepatrný odlesk božské podstaty, udrží nás toto vědomí na cestě po celý život. Po časech tápání přichází pochopení, že není třeba nic měnit, ale pouze přijmout skutečnost takovou jaká je. Nejsme dokonalí a svou osobnost ani po letech práce nezměníme. I osvícení mistři mají stále své vrtochy. Duchovní vůdci řeší problémy ve svých rodinách, nebo s penězi. Všichni čas od času onemocníme. I přes pochopení, že jsme všichni děti Boží, zůstáváme stále lidmi.
Kornfield vysvětluje, že probuzením teprve proces začíná. Nastává před námi úkol včlenit toto pochopení do skutečného života. Zdůrazňuje, že je nezbytné pokračovat v praxi a očišťování. V tomto stadiu se často lidé vracejí z klášterů a uzavřených duchovních komunit zpátky do života. Svět tam venku zůstává stále stejný. A duchovně osvícení, nebo poznáním probuzení lidé jsou, stejně jako ostatní, vystaveni všem možným pokušením a touhám. Často se stává, že upadnou na dno a místo pomoci ostatním se zabývají pouze hromaděním peněz za poskytování spirituálních služeb. Není výjimkou ani sexuální zneužívání. Ale každý kdo upadne na dno má šanci se znovu postavit na nohy a s větším uvědoměním pokračovat v cestě.
V poslední části knihy se dočteme jak žít spiritualitu v reálném světě. Velmi podstatné je věnovat pozornost všem částem našeho světa vnitřního i vnějšího.
Hledáme moudrost, abychom ji našli uvnitř svého srdce. Není kam jít. Není čeho dosahovat. Stačí být plně přítomni v každém okamžiku svého života. Naše srdce nás činí lidskými. Není potřeba zachraňovat, je potřeba milovat. Bez otevřeného láskyplného dávajícího srdce je veškerá kontemplace zbytečná. Moudrost není kontemplace. Moudrost je láska.
Hana Pecháčková
