Na autorské čtení ve čtvrtek 24. 7. dorazila skotská autorka Gerda Stevensonová a rovněž česká spisovatelka Petra Hůlová. Diváci si tak mohli znovu poslechnout skotský dialekt, obohatit svůj skotský slovníček a vychutnat si překrásný hlas Stevensonové při zpěvu gaelských písní. Petra Hůlová večer uzavřela úryvkem ze své poslední knihy Macocha, která vyšla v březnu tohoto roku.
Gerda Stevensonová se narodila v Peeblesshiru ve Skotsku roku 1956. Je to herečka, režisérka, básnířka a jakožto talentovaná zpěvačka také pracuje na svém albu písní. Píše filmové scénáře, divadelní a rozhlasové hry. Je tedy velmi všestranná a nedělá jí problém přecházet od jedné práce k druhé, od režírování k psaní intimní poezie. Všechny zmíněné literární žánry jsou pro ni totéž. Jak sama řekla, používá při jejich tvorbě jen odlišné techniky vyjádření.
Četla ze svých básní na různá témata, politické básně i básně hodně osobní, z vlastního života. Jsou to všechno poutavé příběhy. Přednesla například báseň o dlouholetém manželství inspirovanou vlastním vztahem s manželem. Nebo taky o své dceři s Downovým syndromem, kterou velmi trpělivě a s láskou učila skotská slovíčka a taky mnohá gaelská, a díky tomu se jí i přes dceřin handikap podařilo pozvednout její jazykové schopnosti na velmi dobrou úroveň. Napsala taky báseň o svém prvním děťátku, které zemřelo deset dní po porodu. Báseň o masakru v Srebrenici za války v Bosně. A další báseň o dítěti, které se poprvé setkává s realitou války (báseň Butterflies, kterou vypráví sama o sobě). Mnoho a mnoho smutných témat zarámovaných v květnatých verších.
Gaelské písně se Gerda Stevensonová rozhodla zařadit na závěr svého čtení hlavně proto, že její manžel gaelský básník Aonghas MacNeacail, který měl číst druhý den po ní, nečekaně onemocněl, takže jeho čtení se odložilo. Nechtěla zkrátka čtenáře ochudit o zvuk gaelských slov. Spolu s manželem a taky prostřednictvím svých dětí se snaží pomoci zachovat gaelský jazyk, jazyk potomků Keltů, kteří před stovkami let obývali Skotsko a Hebridy. Tento jazyk podle ní stojí za záchranu. Zpívala tedy gaelskou píseň o lásce nazvanou Jabloň a musím přiznat, že její zpěv byl příjemným zpestřením po čtení jejích jinak velmi smutných básní. Jinak ale píše také s humorem, to jen výběr ukázek mohl zanechat v návštěvnících pocit, že její poezie je celkově velmi deprimující.
Po skotském čtení přišla na řadu se svou novou knihou Petra Hůlová, která začala vydávat knížky v roce 2002 (debutovala knihou Paměť mojí babičce) a od té doby se její čtenářská základna neustále rozšiřuje, což jsem na vlastní kůži pocítila i tento večer, když se Divadlo Husa na provázku před jejím příchodem naplnilo téměř až ke stropu, jak už to tak bývá u tak oblíbených autorů. Četla z knihy Macocha, která vyšla letos.
Hůlová na úvod řekla něco v tom smyslu, že reakce na knihu jsou dost polarizované, buď čistě negativní, nebo pozitivní. A podle mě se není čemu divit. Mateřství samo o sobě je dost nebezpečné téma – s tím, jak je idealizované, klade na matky přílišná očekávání, proto i matky jsou buď obdivované nebo nenáviděné, nic mezi tím. Takže i názory na knihu, i když nejen z tohoto důvodu, jsou často dost vyhnané do extrému. I já jsem byla z knihy nejprve na rozpacích, vždyť na jednom čtení ještě před vydáním povídala, že konečně napsala taky něco o sobě, nějakou autobiografii. Napsala, ale ne tak docela. Říkala jsem si tehdy, že to dost lidí úplně znechutí a šokuje. Věděla jsem, že Hůlová není tou autorkou červené knihovny, o které ta kniha je, a obdivovala jsem její odvahu, že se nebojí negativních reakcí, které zákonitě musely přijít. I tak to byl ale trochu šok, protože jsem očekávala něco trochu jiného, i když její styl vyjadřování se mi stále dost líbí.
„Autobiografická“ novela Macocha není přímá výpověď o autorčině životě a o vztahu k jejím vlastním dětem, ale spíš pečlivě naaranžovaná smršť problémů špatné matky a manželky, a problémů, se kterými se musí dnes vyrovnávat mnohé jiné matky, s tabu ohledně mateřství, o kterých autorka přemýšlela, když se sama ocitla v kůži matky. Možná výběr tohoto tématu souvisí taky se způsobem, jak témata knih k Hůlové přicházejí. Na čtení řekla, že si aktivně témata nevybírá, ale že vstřebává různé vlivy z okolí a knížka pak vznikne proto, že jí něco k jejímu napsání prostě dožene. Narození dítěte staví ženu do úplně nových situací, protože okolí tak nějak očekává, že žena zapadne do své nové role bez remcání a vzdá se všech ostatních. Hlavní hrdinka je tedy spíš autorčino „posunuté já“, jak někde řekla ještě předtím, než kniha vyšla, je to prostě účelové „monstrum“, způsob, jak něco říct. Důležité je v té bláznivé knize pochopit smysl toho všeho, a s tímto se mnozí odpůrci Macochy možná jen nechtějí namáhat.
Ze čtení jsem nebyla zklamaná, i když vydýchaný sál udělá hodně a Macochu jsem už četla a poznávala jsem pasáž, kterou Hůlová vybrala. Bylo to ale úplně jiné slyšet ty řádky, než si je číst jen pro sebe o samotě. Znovu jsem se mohla zasmát na těch stejných místech, a díky poslechu mě tak nějak trklo, že by z toho bylo dobré divadelní představení, takový typ tragikomedie s nějakou osvědčenou herečkou v hlavní roli. Na tento potenciál knihy Hůlovou taky upozornil jeden člověk při následné diskuzi, a Hůlová k tomu pověděla, že už jí někdo kvůli tomu oslovil – už se uvažuje o převedení novely do divadelního provedení. Máme se nejspíš na co těšit.
PAVLA KAMEŠOVÁ
Foto archiv MAČ
