Příběh inspirovaný hrůzami, které se ve Willowbrooku skutečně odehrávaly

Příběh inspirovaný hrůzami, které se ve Willowbrooku skutečně odehrávaly, vám vezme dech…

Šestnáctiletá Sage Wintersová měla dvojče Rosemary. Byla vždycky trošku jiná, ale sestry byly propojené a velmi se milovaly. Rosemary však zemřela už před šesti lety na zápal plic. Jejich matka zemřela při autonehodě a Sage žije pouze se svým nevlastním otcem, který se o ni vůbec nezajímá. Jednoho dne však náhodou vyslechne otčímův hovor a ten jí změní celý život. Rosemary žije. Byla tenkrát umístěna do státní školy Willowbrook, o které se nepovídá nic hezkého. Nicméně sestru nyní v zařízení pohřešují. Willowbrook byl vždy opředen strašidelnými historkami a tajemstvím, nikdo o něm vlastně neví vůbec nic. Sage se vydává do Willowbrooku, odhodlaná sestru najít, to ale ještě netuší, že tam uvidí a zažije věci, které jí navždy změní život.

„Těžko říct, co bylo horší, jestli hluk nebo zápach. Vzduch chutnal jako smrt. Nelidské hrdelní skřeky vycházely z čehosi, co znělo jako stovka zmučených duší, stoupaly, klesaly a zase stoupaly. (…) Stála tu snad stovka železných postelí, všechny byly bílé a namačkané jedna na druhou, a mezi nimi úzká ulička. Všechny byly obsazené, některé dokonce dvěma dívkami. Mnohé měly na sobě svěrací kazajky, seděly, klečely nebo ležely a oči měly prázdné. Několik z nich bylo přivázaných provazy k čelu postele, zatímco jiné se povalovaly ve vlastních výkalech. Některé byly nahé, mnohé měly na sobě jen látkové pleny, zatímco jiné byly oblečené v hrubých, ručně ušitých mundúrech. Pravou stranu místnosti zabíraly dřevěné vozíky s morbidně vychrtlými chovankami uvnitř. Jiné lezly, skákaly z postele na postel, smály se, vyly a ječely.“

Páni, tohle bylo opravdu velmi silné čtení. Po přečtení pár stránek jsem si hned musela googlit Willowbrook a informace o něm. Zhlédla jsem i pár videí na youtube a dokonce přímo to video, které se odehrává v ději knihy, když do sanatoria vtrhl Geraldo Rivera a zveřejnil světu první reportáž a žalostné podmínky, v nichž místní rezidenti žijí. Tuto událost autorka zakomponovala do děje a je její důležitou součástí. Díky reportáži se začalo konečně něco dít, v roce 1972 podali rodiče pěti tisíc obyvatel žalobu na stát New York, poté se zúžil počet pacientů na 250 a v roce 1981 se zařízení konečně zavřelo úplně.

KOUKNI SE  Sport je bolest, která může dobře sloužit

Ellen Marie Wisemanová je vynikající autorkou a já nedokážu říct, jaká její kniha je nejlepší, její Tmavé stěny Willardu (také skutečná psychiatrická léčebna), byly dlouhou dobu na předních příčkách mých top knih, ale Ztracené dívky z Willowbrooku jí hodně šlape na paty. Je výborně, čtivě napsaná, i když je to velmi kruté čtení, nedokážete přestat, dokud se vše nedozvíte a nebudete na konci. Román je velmi napínavý, nechybí zde ani detektivní zápletka. Navíc ta skutečnost, že tohle místo existuje a ty hrůzy se zde opravdu děly mnoho a mnoho let, je děsivá. Willowbrook je strašné místo, dům, v němž na každého čekal krátký a krutý život v těch nejhorších podmínkách. Ztracené dívky z Willowbrooku jsou mistrně napsané a nenechám si ujít už žádnou autorčinu knihu.

Ztracené dívky z Willowbrooku

Ztracené dívky z Willowbrooku

Zdroj: Magazín dobrých knih

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

four × 5 =