Jørn Lier Horst patří ke špičce severské krimi a bývá nezřídka srovnáván s králem tohoto žánru Jo Nesbøm. Někoho může toto srovnání navnadit, někoho odradit. Myslím, že není třeba ho jakkoliv škatulkovat. Je to prostě Jørn Lier Horst. Jako bývalý kriminalista popisuje práci policie realisticky, což odborníci často oceňují. Na rozdíl od jiných tak zaujme čtenářem právě autentickým popisem vyšetřování, aniž by sázel na divoké scénáře. Je svůj a tak ho čtenáři milují.
V knize Honící psi Jørn Lier Horst otvírá po sedmnácti letech případ ztracené dívky. Na tehdejší postup policie padl stín podezření z podvržených důkazů. Detektiv William Wisting tehdy vedl vyšetřování. Je obviněn a suspendován. Je pouze na něm, aby své jméno očistil a dokázal, že tehdy poslali za mříže správného člověka. Jediným spojencem a pomocníkem je mu jeho dcera, novinářka. Znovu musí projít tehdejší protokoly, najít svědky a zjistit pravdu. Wisting zná slabá místa případu a jsou nyní jeho tíživým svědomím bojujícím s přesvědčením ve světle okolností.
Detektiv Wisting není typickým temným hrdinou potácejícím se na hranici zákona a alkoholismu. Je to dobrý policista odvádějící kvalitní práci. Jen má momentálně špatný den. Jedinou skvrnkou na jeho curriculum vitae je vztah se současnou přítelkyní, kterou se marně snaží zaplnit místo po mrtvé ženě. Trochu neobratně dělí své srdce mezi ni a práci u policie. Na jeho jednání je nejzajímavější sledovat právě realistický postup policejní práce při pátrání a vyšetřování. Nedopouští se žádných divokých přehmatů a jeho kroky neřídí neobyčejná intuice, ale výsledky rozsáhlé policejní práce. Ani tento racionální prvek neubírá příběhu na napínavosti. Ubírá pouze samotnému detektivovi, který nebudí výraznější emoce, a tudíž ani přehnané sympatie nebo antipatie.
I přestože jde o kříšení dávno mrtvých událostí a sbírání střípků svědeckých výpovědí, které již dávno nejsou horkými stopami, má vyprávění poměrně slušný rytmus bez zbytečně hluchých míst. Karty jsou hned v úvodu rozdány poměrně jasně. Nikdo nemá v rukávu dvě tři kulová esa ani cinknutého spodka. Jde o vyrovnanou partii, která s řemeslnou zručností graduje do zajímavého finále.
Děj knihy se odvíjí v typických severských kulisách. Poměrně nevlídné chladné počasí pronásledující hrdiny v norské krajině mezi osamělými statky rozptýlených po krajině plné lesů, jezer a nekonečných plání. Právě typická skandinávská nehostinnost poskytuje dostatek prostoru pro zvrácené úmysly kohokoliv.
Honící psi potěší čtenáře, který si libuje v komornějších detektivních příbězích. Žádná čerstvá vražda nebo akutní hrozba. Aniž by si to chtěl detektiv Wisting připouštět, je to osobní. Někdo zpochybnil jeho práci, a díky tomu možná nebude potrestána vražda mladé dívky. Podstatný je rovněž boj jeho svědomí, rozumu a emocí. Jejich poměr se za sedmnáct let od vraždy změnil a nyní jej musí opět přehodnotit. Všichni se k němu neobrátili zády. Jsou ti, kteří mu pomáhají. Pak jsou tu ti druzí, a ti jdou po jeho stopě jako honící psi. Zdá se, že znovuotevření případu prověří víc, než jen tehdejší vyšetřování.
Kniha ZlínPřes výše popsané tomuto krimi románu rozhodně nechybí energie. Aniž by autor zabíhal do extrémů a líčení sadistických detailů, drží čtenářovu pozornost daleko sofistikovanějšími nástroji. Právě autentický popis postupu policie vtahuje čtenáře do víru děje mocnou silou. V některých momentech jsem si vzpomněla na Tekutý písek Malin Persson Giolito, která se stejně obdivně podělila o své zkušenosti ze soudní síně, aby do ní přenesla své čtenáře.
Honící psi jsou jednou z těch detektivek, po které s chutí sáhnete po létech znovu. Nejde o to vědět, jak příběh dopadne, ale jak se odvíjí. A tím vás bude bavit, bez ohledu na to, zda si zapamatujete, kdo je vrah.
Kristina Doubravová
Honící psi, Jørn Lier Horst, Kniha Zlín, 2018
Knihu můžete zakoupit ZDE
