Do kin přichází film Sněhurka a lovec, klasická pohádka oděná do brnění v podání režiséra Ruperta Sanderse, debutujícího tímto v oblasti celovečerního filmu.
Pro obě hlavní herečky, Kristen Stewart a Charlize Theron, to znamená odklon od rolí, ve kterých je pravidelně vídáme. Pro Kristen je role Sněhurky, nejkrásnější ze všech, první akční rolí, ve které se doslova ani na chvíli nezastaví.
Pro časopis Interview se s Kristen při rozhovoru sešel Elvis Mitchell.
ELVIS MITCHELL: Když se podívám na vaši filmografii, nelze si nevšimnout, že jste pracovala se několika ženskými režisérkami.
KRISTEN STEWART: S pár jsem pracovala, to je pravda. Není to obvyklé. Ale je těžké tohle téma nějak shrnout, protože každá z nich je úplně jiná. Pokud je tam nějaká podobnost, je to asi to, že se musejí na place chovat jinak. Ženy jsou emotivnější. Nebo to aspoň dávají víc najevo.
MITCHELL: Jakým způsobem?
STEWART: Víte, ve filmovém průmyslu se zvláštně mísí technický přístup s uměleckým. A když jste žena, musíte si občas dávat pozor, jak se projevujete, protože lidé nejsou zvědaví na přílišné emoce. Nesmí to být přímo zaměřené na emocionální stránku. V tomhle ohledu se musím někdy kontrolovat. Kdybych byla příliš emotivní, nedosáhla bych toho, co chci. A taky musím být velmi taktní při jednání s lidmi. Ale to platí jen pro hromadné diskuze. Při osobním kontaktu režiséra s hercem jsem zjistila, že mužští režiséři jsem stejně emotivní jako ženy. Možná je to tím, že jsem musela vést velmi intimní rozhovory s muži na place už v brzkém věku, pracovně samozřejmě. Takže s muži jsem úplně v pohodě. Posunula jsem hranice v poznávání lidí. Některé věci, které o mně režiséři vědí, by o mě určitě vědět neměli. Ale každý je jiný. Pracovala jsem i se ženami-režisérkami, kterým jsem o sobě nechtěla říct vůbec nic, a naopak některým mužským režisérům jsem se chtěla úplně otevřít. Takže emocionalita není otázkou pohlaví.
MITCHELL: Kdy jste poprvé pracovala se ženou, se kterou jste okamžitě navázala vztah?
STEWART: Asi s Jodie [Foster, se kterou Stewart hrála ve filmu Úkryt Davida Finchera, 2002]. Ale první člověk, který mě obsadil do filmu, byla taky žena, Rose Troche, která režírovala Životní jistoty [2001].
MITCHELL: To jste byla ještě dítě.
STEWART: Jo, bylo mi 10. To je moje první role. To bylo poprvé, co jsem při kamerových zkouškách něco cítila. Podívala jsem se do kamery, potom na Rose a věděla jsem, že jsem tu roli dostala, aniž by Rose cokoliv řekla.
MITCHELL: Jen z toho, jak se na vás dívala?
STEWART: Jo, jen z toho. Potom jsme si sedly a bavily se o té roli, která je pro tak mladou herečku dost divná. Postava Tima Olyphanta vidí v mojí postavě svého bratra, který zemřel. Rose byla velmi citlivá, ale já jsem s tím byla v pohodě. Řekla jsem, že vypadám jako kluk, a to se hodí. Pracovat s dětmi je zvláštní. Vidíte, že ještě nemají z nějakých věcí strach. Já bych nezahrála to, co jsem zahrála, kdybych to jenom předstírala. Nebyla jsem typ dítěte, co se chce předvést, co se rádo ukazuje. Spíš jsem chtěla něco zažít.
MITCHELL: Cítila jste, že s vámi na place zacházejí jako s dítětem a ne jako s někým, kdo tam skutečně chce být?
STEWART: Jo. Přesně tak. Ale nebyla jsem z toho naštvaná. Protože jsem tam tak moc chtěla být.
MITCHELL: Životní jistoty jsou taky hodně ženský film.
STEWART: To ano. Ale já nesnáším, když mi lidé říkají, jak jsou moje filmy silně ženské, jestli tím chci něco sdělit…Všichni říkají „Všechny role, co si vybíráš, v sobě mají stejnou sílu.“ Ale to je vážně náhoda. Je to jako shazovat pojem „síla“, když o mě říkají, jak jsem silná holka. Jo, celá ta věc s ženskými filmy…nevím, jak na to reagovat. Ty postavy jsou prostě normální lidi.
MITCHELL: Co vás na postavě Sněhurky zaujalo a chtěla jste to přenést na plátno?
STEWART: Sněhurka toho tolik ztratila, a zrovna v době, kdy poznávala sebe samu. Na začátku života ji zamkli do vězení, takže je trochu zaostalá. Má hodně zkreslenou představu světa, jak lidé žijí a jak všechno může být úžasné. Byla zavřená 7 let, takže ta izolace ji dost zblbla. A tomu já docela rozumím. Není to sice ten důvod, proč jsem chtěla tenhle film dělat. Ale když jsem natáčela sérii Stmívání, fanoušci mě taky posouvali do jakési roviny, kde už jsem nebyla skutečná.
MITCHELL: Stala jste se ideálem.
STEWART: Přesně. Je to jako byste neexistovali. Ani Sněhurka neexistuje. Tak začíná v tom příběhu – jako falešná naděje. Taky nevěří na osud. Jak by mohla porazit něco, co ovládá srdce a domovy všech lidí okolo? Jak by to jedna dívka mohla dokázat? Je to jenom o jejím srdci. Chtěla jsem poznat její důvody. Chtěla jsem si říct „Vím, že to bolí, ale je to tvoje břemeno a já za tebou stojím.“ Naše královna není čistě zlá. Nechybí jí lidskost. Ale nedokáže být úplně člověkem. Takže jsem na tom zbožňovala taky to, že nemáme dva protiklady, kde dobro poráží zlo, protože dobro je lepší. Ve zlých časech musíte být zkrátka silní. Nemůžete být sobečtí. Někdo přitom přijde k úrazu, ale musíme mít na mysli obecné blaho.
MITCHELL: Takže je to vaše šance být Johankou z Arku.
STEWART: [smích] Je to přesně Johanka z Arku.
MITCHELL: Jak lze ztělesnit někoho s takovou životní silou?
STEWART: Trik je v tom, že Sněhurka nemůže lidi očarovat. Nemůže kolem ní svítit nadpřirozené světlo, které najednou všechny kolem ovlivní. Některým věcem jsem prostě musela uvěřit, i když to bylo těžké. Ale uvěřila jsem, protože ta fantasy část scénáře je dobře napsaná. Znáte to, jak z některých lidí kolem cítíte zvláštní druhy energie? Tak ve filmu je to jen trochu umocněno. Sněhurka je velmi mateřský typ. Myslím, že hodně matek má na své děti takový vliv, jaký má na lidi Sněhurka.
MITCHELL: Třeba vaše matka?¨
STEWART: Jo, rozhodně. Moje máma je drsná žena. [smích] Ale ke mně se chová mateřsky. Myslím, že každý, kdo se natáčení zúčastnil, to cítil stejně. Režisér Rupert [Sanders] mě dokázal přesvědčit o věcech, které neexistují. A stejně to má Sněhurka, protože nevěří, že může mít na lidi vliv.
MITCHELL: Byl to asi docela risk, dát takový projekt do rukou režisérovi, který podobný film ještě netočil.
STEWART: Co skvělého Rupert jako režisér udělal, bylo to, že mě poslal do prostředí tak reálného, že jsem v něm mohla normálně žít a pohybovat se. Ani na chvíli jsem se necítila hloupě. Ani když jsem před sebou měla trolla. Když máte při natáčení fantasy filmu před sebou jenom zelené pozadí, musíte mít docela velkou představivost. Nesmíte cítit nejistotu nebo si říkat „Tohle je hloupost.“ A Rupert byl v tomhle velmi dobrý, nikdy nepochyboval o tom, co děláme. Víte, Sněhurka toho moc nenapovídá a všechno se odehrává tak hekticky, takže není jasně definovaná tím, co se děje na scéně. Museli jsme její charakteristiku najít mezi řádky a to bylo dost těžké až do posledního dne.
MITCHELL: Bylo to snazší díky tomu, že jde o tak fyzicky náročný film? Pomohlo vám to?
STEWART: Ano, myslím, že mi to usnadnilo některé věci si ujasnit. Nechtěla jsem to přehnat. V první verzi scénáře se ze Sněhurky stal skoro ninja. Ale my jsme chtěli, aby všechno bylo o fous, aby diváci měli pocit, že to Sněhurka málem nedokázala. Někdo s mojí výškou by nemohl jít do bitvy jen s mečem a všechny porazit. To by se prostě nestalo.
MITCHELL: Řekněte mi něco o Charlize.
STEWART: Nikoho podobného jsem nikdy nepoznala. Je ten typ, který když přijde do místnosti, všichni ztichnout.
MITCHELL: Je to filmová hvězda.
STEWART: To kurva je. Je sranda, že ona vždycky říká „Já se nerada předvádím.“ A já na to: „Jo, jasně.“ [smích].
MITCHELL: To je legrační, že to říkáte, protože ona mi řekla to samé.
STEWART: No, to z ní asi mluví ta herečka. Miluje být herečkou a nepotřebuje přiznat všechno, čeho je schopná. Ale neustále je tak upřímná, opravdová. A má vše pod kontrolou.
MITCHELL: A jak to máte vy?
STEWART: Jak kdy. Něco jde samo, tak to z vás prostě vyletí. Jakmile je střih, nadechnete se a začnete o tom vtipkovat. Ale někdy potřebuju mnohem víc přípravy, abych sama sebe přesvědčila o tom, co dělám. Charlize a já máme podobný přístup. Strávily jsme spolu jen pár dní, ale obě jsme naprosto ochotné si ublížit, abychom cítily, co je třeba. Ne všichni herci jsou takoví. Někdo potřebuje mít spíš pohodlí.
MITCHELL: Takže vy si pomáháte nepohodlím, abyste tomu věřila?
STEWART: Jo, rozhodně.
MITCHELL: Ve filmu Na cestě hrajete skutečnou osobu LuAnne Henderson [byla inspirací pro postavu Marylou, kterou Stewart hraje], ale ta postava prošla filtrem Jacka Kerouaca, takže vlastně hrajete někoho, kdo prošel jeho interpretací.
STEWART: Ale my jsme do toho byli mnohem víc zasvěcení. Verze Waltera Sallese je něco mezi knihou Na cestě a narychlo psanou verzí taky od Kerouaca, která je ale odlišná. Navíc jsme znali historii toho celého. Použili jsme spoustu toho, co se dělo okolo, a proto se ženské hrdinky dost změnily od knižní předlohy. Staly se z nich víc než jen hračky. Bylo mnohem snazší ji hrát, než jen o ní číst a říkat si „Páni, tý holce nic nevadí, je to sociopat! “
MITCHELL: Mnoho mladých ženských postav, které jste hrála, je tak hladových…hladových po různých věcech.
STEWART: To je pravda. Myslím si ale, že diváci se snaží něco si domyslet, zaplnit si to místečko, hlavně ženské publikum. Ženy chtějí vidět skutečně silné ženské hrdinky, takže spoustu scénářů má ženské postavy, které jsou vlastně jen přejmenovanými mužskými postavami. A potom si říkáte, že to není ženská, ale je to muž, který se snaží ženu napodobit.
MITCHELL: Protože většinu těch scénářů napsal muž. Ale spousta divaček, které na vaše filmy chodí, jsou s vámi spjaté a myslí si, že jsou jiné než ostatní.
STEWART: Pár takových asi je. Jestli jsem taková, je to vzrušující. Divné, ale super. Doufám, že to tak zůstane.
MITCHELL: Podle vás je divné, že někoho ovlivňujete?
STEWART: No, samozřejmě, že v to doufám. Ale nemůžu dělat projekt jen s myšlenkou na to, jak někoho ovlivnit. Nejdřív to musí ovlivnit mě a teprve potom to možná ovlivní někoho dalšího. Taky nemyslím jen na to, jak vydělat peníze. Chci říct, miluju L.A…Miluju tady žít. Ale přeju si, abychom nemuseli dělat věci jen proto, abychom měli finanční úspěch. Dneska se zdá, že pokud nevyděláte majlant, tak jste zklamali. Ale děláme snad filmy, abychom byli úspěšní? Nebo abychom se něco přiučili? Potom to teprve ovlivní rozhodování lidí. Dává to smysl, protože je těžké se v Hollywoodu prosadit, aniž byste věděli, jaká je vaše cesta a jak vás lidi přijmou. Ale já jsem to vlastně nepotřebovala. Měla jsem vážně štěstí.
MITCHELL: To je taky část úspěchu – vědět, co vám úspěch přináší.
STEWART: Cítím se extrémně úspěšná. Ale ne jen proto, že můžu odstartovat vznik filmu. Je to proto, že jsem zatím pracovala jen s lidmi, které jsem měla skutečně ráda, a jenom s jedním nebo dvěma režiséry jsem si nerozuměla.
MITCHELL: Proč ne? 
STEWART: Vždycky to lidi ničí, když mají pocit, že na place nejsou ze správného důvodu, nebo že to nedělají ze stejných důvodů. Je zázrak, když všechno klapne. Ale někdy to prostě neklapne, a vy stejně ten film musíte dodělat. [smích]
MITCHELL: Jak se přes to přenesete, když se to stane?
STEWART: Stane se z toho náročnější a nevděčná práce. Přistihnete se, že musíte občas zalhat. To nesnáším.
MITCHELL: Myslíte lhát sama sobě, abyste to překonala?
STEWART: To když si myslíte, že něco nějak bude, a ono je to nakonec jinak. Potom už to nejste vy, a už to není ani ta postava. Není to nic. Potom jste doslova herec, předstíráte. Když se díváte na film, někdy jsou tam ty momenty poznat. Ale nějak se s tím vždycky srovnám, protože si vzpomenu, jak mí rodiče vstávali každý den do práce. Máma je vedoucí scénáristka. Máme to v rodině. Nikdy to pro nás nebyla jen zábava. Spíš to bylo „Jé, zase film.“ Máme k tomu přístup jako štáb: „Už jsme to tolikrát zvládli a zvládneme to znova.“
MITCHELL: Takže sledování rodičů ve vás vyvolalo myšlenku, že u toho chcete být, ale z jiného důvodu, než ostatní?
STEWART: No, máma teď zrovna režíruje film, takže její přístup se dost změnil. [smích] Já jsem párkrát dělala komparz a bavilo mě to. Nemusela jsem kvůli tomu do školy. Když jsem potom začala chodit na konkurzy, dlouho jsem žádnou roli nedostala. Takže když mě nakonec obsadili do Životních jistot, byl to pro mě objev. Zjistila jsem, jak herec dostane roli. Všem hercům to asi musí být jasné. Jasně, že musíte něco cítit. Ale někomu tak mladému, jako jsem byla já, to jasné není.
MITCHELL: Zdá se, že každý rok hrajete ve dvou odlišných filmech, v jednom větším jako třeba Stmívání, a ve druhém nízkorozpočtovém. Pamatuju si, že před pár lety jste na festivalu Sundance měla hned dva film, Svět podle Mallory a The Runaways.
STEWART: Jo, myslím, že mezi každým dílem ze série Stmívání jsem natočila jeden menší film. Bylo štěstí, že jsem měla mezitím čas vzít jiné role. Ale nebylo to proto, abych lidem dokázala, že dokážu zahrát i něco jiného.
MITCHELL: To musela být zajímavá doba, protože lidé od vás právě začali různé věci očekávat. Myslíte, že vás to postavilo do situace, ve které byste bez Stmívání nebyla?
STEWART: Jasně. Šílenství, které hraju v The Runaways bylo přesně takové, jaké jsem prožívala při úspěchu Smítvání. Nebyla jsem na to všechno zvyklá a lidem se asi muselo zdát, že jsem nedotknutelná, že jsem strašně nevděčná.
MITCHELL: Proč myslíte?
STEWART: Lidé jsou zvyklí, že herci se chovají otevřeně, vřele a vydávají ze sebe všechno. Já ze sebe taky na place vydám všechno, ale je pro mě nepřirozené to potom ještě dělat v televizi, při rozhovoru nebo čemkoliv podobném. A taky si myslím, že do mého hereckého procesu nikomu nic není. Joanne Woodward řekla: „Herectví je jako sex: měli byste to dělat, ne o tom mluvit.“
MITCHELL: Lidé dnes ale o sexu mluví neustále.
STEWART: No jo, já vím. [smích] Ale opravdu o tom mluví na osobní rovině?
MITCHELL: Prodávají to. Někdo je slavný kvůli tomu, že se nahrál při sexu. Víc profláknuté už to být nemůže.
STEWART: Jo. Ten akt sám o sobě už je potom lež. Předstíráš to. Holka tam leží a předstírá, že neví, že jí někdo natáčí. Ale to už je jenom o tom proslavit se, ne o sexu. Ale spousta herců hraje prostě proto, že musí.
MITCHELL: Protože musí?
STEWART: Jasně. Protože mají vnitřní impulz, který nelze ignorovat. A potom dělají rozhovory, protože taky musí. Je to dobrý obchod. Když už to uděláte, můžete to prodat. I když je to pro vás nepřirozené.
MITCHELL: Vy nerada mluvíte o procesu vzniku filmů?
STEWART: To ne. Mám ráda seriózní diskuze. Ale nerada dělám ty roztomile sladké věci. Protože lidé si dělají úsudek velmi rychle, takže vaše těžko budovaná image může být hned zničená.
MITCHELL: Opravdu si po takové době myslíte, že lidé na vás tak snadno změní názor?
STEWART: Nechci být snadno stravitelná. Dávám velkou váhu tomu, co dělám. Dokážu s vámi mluvit normálně, ale nevím, jak hovořit k celému světu. Pro mě je těžké mluvit o projektech, protože jsem do nich příliš ponořená. Preferovala bych poslat rozhovor mailem. [smích]
MITCHELL: Sice se nerada předvádíte, ale hraní je právě o předvádění. Vidíte v tom tu ironii?
STEWART: Jo, ale ten aspekt předvádění pro mě na place zmizí. Vybírám si role, protože cítím, že ty postavy existují. A potom to chci dotáhnout do konce.
MITCHELL: Máte na sobě velký tlak.
STEWART: Jo, ale pro mě je to právě ten důvod, proč to dělám.
MITCHELL: Máte ráda ten tlak?
STEWART: Jasně. Nechápu, jak někdo může mít práci bez tohohle tlaku.
Zdroj: www.interviewmagazine.com
Klára Scholzová
