„Mám za sebou své nejdelší a také nejtěžší natáčení.“ Tak mluví Karel Roden o seriálu Terapie z produkce české HBO, v němž hraje psychoterapeuta.. Krom toho jsme jej mohli vidět ve filmu Lidice, V peřině a Alois Nebel, v kinech teď běží filmy Signál a Čtyři slunce. Ve všech hraje Karel Roden (49), aktuálně NEJOBSAZOVANĚJŠÍ A NEJRESPEKTOVANĚJŠÍ ČESKÝ HEREC.
Viděla jsem sedm dílů Terapie …
Jenom sedm?
Zatím jenom sedm. A určitě se podívám na všech pětačtyřicet, protože mě to dost bavilo.
Tak to jsem moc rád. Já jsem na tom strávil pět a půl měsíce života. Asi pětadevadesát natáčecích dnů. Bylo to mé nejdelší natáčení a nejspíš taky nejtěžší.
V čem bylo natáčení Terapie tak náročné?
Těžké to bylo hlavně psychicky. Tohle jsem si ale uvědomil až později, když jsem Terapii dotočil, na placu jsem si to nepřipouštěl. Až zpětně mi došlo, jak moc mě to vysálo. Bylo tam samozřejmě strašně moc textu, který prakticky není možné zvládnout všechen, můžete se naučit dopředu pár dílů, ale určitě ne všech pětačtyřicet, takže pak vás to textové manko dožene a jednoduše už nestíháte. Ráno v pět dvacet mě doma vyzvedli, odvezli do Prahy na natáčení a domů jsem se vrátil v devět večer. Tam už není šance se něco naučit, ta únava je příliš veliká.
Jak jste to tedy řešili?
Pomáhalo nám čtecí zařízení, to využívali i herci v americké verzi seriálu. Samozřejmě že když se jede ostrá, tak nemůžete text číst, rozhodně ne vždycky a všechno, ale šlo spíš o to, že nám to pomáhalo, měli jsme se čeho chytit. Text ale nebyl jediný problém. Točili jsme v zimě a já jsem vlastně celou tu dobu neviděl denní světlo, od rána do noci jsem byl zavřený ve studiu. No a navíc jsem celou tu dobu seděl.
V Terapii je největší akce, když se zvednete z křesla a jdete udělat klientovi kafe.
Přesně tak. Zkuste si to představit: pět a půl měsíce sedíte, nevidíte denní světlo a celou tu dobu se pekelně soustředíte na to, co a jak říkáte. Takže jsem přibral a přestal se cítit zdravě. Vlastně je mnohem jednodušší točit nějaké akce venku, kde jste na vzduchu a můžete se hýbat, byť je to třeba fyzicky náročné. Ale Terapie je založená na detailech, na tom, jakou intonací, s jakým důrazem řeknete repliku. To vyžaduje velké soustředění, a když se soustředíte dvanáct hodin denně, tak vás to hrozně vysílí. A když to trvá skoro půl roku, tak je to jednoduše drsné.
Vy máte v Terapii snad vůbec poprvé roli vlídného, empatického člověka, terapeuta, jenž podává druhým pomocnou ruku. Lákala vás tahle herecká změna?
Taky. Hodně jsem o tom mluvil s režisérem Petrem Zelenkou, který mi řekl, že by chtěl, abych hrál jinak, než jsem hrál doteď. Petr je zvláštní člověk, puntičkář, lpí na detailech, práce s ním mě hodně bavila, začal jsem mu dost důvěřovat, snažil jsem se maximálně akceptovat jeho připomínky a dal si jako úkol, že se je pokusím splnit. Jestli se mi to povedlo, to nevím, každopádně jsem se snažil, jak nejlíp jsem uměl.
Já jsem si asi ve třetím díle řekla: Ano, k tomuhle terapeutovi bych šla, jemu bych důvěřovala.
Já sám sobě jsem si byl jako psychoterapeut vlastně protivný. On často vede hodně divné řeči, nepoloží otázku normálně, přímo, desetkrát se ptá na stejnou věc, neustále naléhá … Klienti ho často utřou, jdou s ním do konfliktu, já sám bych ho utřel už dávno. Psychoterapeut má prostě úplně jiný myšlenkový pochod než já, proto pro mě bylo docela těžké naskočit do jeho způsobu myšlení. Psychoterapeuti myslí za roh, hledají za každou větou nějaký jiný význam, když kladou otázku, tak se vlastně neptají na to, na co se ptají.
Jak se vám s takovýmhle chlapíkem těch pět a půl měsíce žilo?
Těžko, neumím si udržet odstup. Ten člověk se mi obvykle dostane pod kůži a podvědomě s ním prostě žiju. Já sám si to ani neuvědomuju, ale lidi kolem mě mi říkají, že se chovám jinak. Lidi, co se mnou žijí, to se mnou mají těžké. Závisí to na tom, co zrovna hraju. Prostě myslím jako ta postava, chovám se jako ona. Neumím se od toho v sedm večer absolutně odstřihnout a ráno do toho zase nastoupit. Setřepu to ze sebe až po natáčení. Jsou herci – neříkám dobří nebo špatní, bavíme se o dobrých hercích –, kteří umějí postavu zahrát. To já vlastně neumím, neumím moc předstírat, musím si hledat jinou cestu. O to je to těžší, musím si to protrpět, jít do toho naplno. Ta osobní investice do postavy bývá vždycky veliká.
Většina vašich hereckých partnerů z Terapie přiznala, že z vás byli dost nervózní. Vnímal jste to?
Nevím proč, ale vyvolávám v lidech nervozitu. To se mi stává často, vím o tom. Neřeším to, to musí odeznít samo. A obvykle to taky odezní. Mně se se všemi v Terapii hrálo dobře, s někým samozřejmě hůř, s jiným líp, jenže to nezáviselo ani tak na tom herci, ale spíš na postavě. Třeba voják Igor, který přijde se svými traumaty z války v Afghánistánu, v původní verzi seriálu je dost nesympatický člověk, jenž mi – jako terapeutovi – vyloženě nesedí. Ale Lukáš Hejlík, který ho hraje, s sebou přinesl něco, čím mi byl milý, dostal do té postavy něco dojemného, i v tom svém machrování, připadal mi jako velké dítě. Nebo mladá gymnastka Linda, již hraje Míša Doubravová, ta byla zase nesmírně bezprostřední. K těmhle dvěma jsem měl vysloveně vřelý vztah. Tohle platí ale vlastně pro všechny, moc mě bavilo pozorovat je, jak hrají.
Oni z vás nejspíš měli takový respekt jako vy před De Nirem, když jste spolu hráli ve filmu 15 minut. Byl jste z něj tehdy taky nervózní?
To už je dávno. Ale to víte, že byl. On kolem sebe šíří hodně velkou nervozitu. Bylo to strašně znát během castingů, tam chodily holky, kterým se podlamovaly nohy a vůbec nebyly schopné nic zahrát. De Niro je tak zvláštně klidný, ale lidi kolem něj jsou úplně rozklepaní.
Prý jste během natáčení Terapie parodoval Petra Zelenku. On pak mluvil o tom, že máte skvělý smysl pro humor. Tahle poloha do vašeho hraní nemá moc šanci proniknout.
Já mám humor rád, ale jsem takový typ, který komické role moc nepřitahuje. Trávili jsme s Petrem tolik času, že bylo těžké ho neparodovat. To nešlo jinak, byla v tom i určitá sebeobrana před tím velkým pracovním zápřahem. Petr je něčím hodně dojemný, křehký a citlivý, ale navenek chce být chlapák a ono se to v něm pere. Alespoň já ho tak vidím. Tyhle lidi já mám moc rád, je mi sympatické, že to nejsou takoví střelci, ale mají v sobě i něco zranitelného.
Petr Zelenka má vždycky každé téma pečlivě nastudované, podložené množstvím zdrojů …
To ano, ale na druhé straně je to kluk, jenž chodí střílet z luku. A spojení těchhle dvou poloh mě baví. Já mu naprosto důvěřoval jako člověku, který mě vede. Byli jsme tak strašně dlouho všichni pohromadě, a přitom vůbec nepřišla ponorková nemoc, alespoň já ji nepocítil. Já ty lidi ze štábu každý den viděl rád, to mi připadá skoro neuvěřitelné. Ne že by nevznikaly stresy, tomu se nevyhnete, ale nejspíš se tam sešli lidi, kteří jsou ve své profesi úspěšní a nemají mindráky.
Z Terapie už jste řadu dílů viděl. Díváte se na všechno, co natočíte?
Ne, jsou filmy, jež jsem nikdy neviděl, ani si nevzpomenu, že jsem v nich hrál – když mi řeknete jejich název, tak si je nevybavím. To mluvím o starých filmech, které jsem dělal v době, kdy jsem byl vděčný za to, že vůbec můžu točit.
Teď naopak točíte pořád. Za poslední dva roky dva seriály a jen u nás sedm filmů, dokonce je mezi nimi jedna muzikálová komedie.
No jo, V peřině. Říkal jsem, že mám komedie rád. Ale není to tak, že bych si řekl: Teď si dám nějakou komedii, abych si odpočinul. I když je to komedie, tak bolí. V komedii se nehraje o nic méně vážně než v jakémkoli jiném filmu.
Ale ty velké dramatické role, které jste měl v Lidicích nebo Habermannově mlýně, musejí zanechat větší stopu.
Lidice byly zvláštní v tom, že to místo má strašně divnou energii, nepůsobilo to tam na mě dobře. Všichni ti muži, co tam zemřeli, jsou tam pořád někde pod zemí, nikdo je pořádně nepohřbil.
Jak jste vůbec vnímal střídání na postu režiséra, Lidice měla točit Alice Nellis, pak onemocněla, do projektu vstoupil Petr Nikolaev.
Myslím, že by vznikl dost jiný film, nevím, jestli by byl horší, nebo lepší, byl by prostě jiný. Já jsem si Lidice představoval syrovější.
Nedávno jste poprvé točil s Bohdanem Slámou, hrajete v jeho filmu Čtyři slunce.
Ze setkání s Bohdanem mám moc radost, je to úžasný, ryzí člověk. Ta práce byla strašně příjemná, jsem moc zvědavý, jak ten film dopadne. Hraju tam senzibila, takového podivína, jmenuje se Karel. Teď si uvědomuju, že v Signálu hraju taky Karla.
V seriálu Missing, který točíte pro americkou televizi ABC, se ale jistě jmenujete jinak.
V Missing už jsem skončil, v osmém díle mě zastřelili. Ještě v devátém díle mám ležet jako mrtvola, ale to by mi museli zaplatit normální honorář za celý díl, takže si tam radši dali nějakou figurínu.
Já myslela, že je to velká produkce.
To je, ale i ty šetří. Je to pilotní série deseti dílů, když se to chytne, tak se bude točit dál. Už tedy beze mě. Hlavní roli v tom hraje Sean Bean, s tím jsme si dost padli do noty. Je takový pořád uzavřený do sebe. Když točí, tak je nervózní, i když má tolik zkušeností. To je mi moc sympatické.
Dá se navázat s takovými lidmi něco, co by se dalo nazvat přátelstvím?
Asi těžko. On točí jednou tam, jednou tamhle, potká strašně moc lidí. Když si takhle padneme do noty, tak on si to nejspíš bude pamatovat, a až se zase potkáme, tak si budeme mít co říct, ale abychom se vyhledávali mimo natáčení, k tomu nejspíš nedojde.
Velkou roli v Missing dostala česká herečka Tereza Voříšková. Může jí to otevřít dveře k dalším příležitostem? Funguje to tak?
Přál bych jí to, i když je to strašně těžké. Mě začali venku přímo obsazovat mimo jiné i proto, že jsem natočil film s Robertem De Nirem. A ještě to nebylo ideální, protože 15 minut šlo do kin ve špatnou dobu, nebylo první na žebříčku, herecké odbory stávkovaly … Tohle všechno ovlivní výsledek.
Přesto vás tehdy oslovil Ridley Scott, že by s vámi chtěl pracovat.
Měla to být menší role v Království nebeském, ale nemohl jsem to vzít, protože už jsem měl na tu dobu nasmlouvanou jinou práci. Agent mi říkal, ať do toho jdu, že Ridley Scott si pak ty svoje herce obsazuje dál do dalších filmů. Tehdy mi to bylo líto. Ale nemyslím si, že by to nějak změnilo můj život. Guy Ritchie mi taky říkal, jak spolu budeme dělat určitě ještě další filmy. A neděláme.
Našla jsem nějaké fotky z doby, kdy jste byl na DAMU. Nejspíš to bude ze zájezdu s představením Ze života hmyzu.
Jéžišmarja, co to je? To je ještě ze školy. Tohle je ta … teď dělá šéfku Dejvického divadla, Eva Měřičková. Ta chodila s Tomášem Turkem. A kdo je tohle? To by mohl být Akram Staněk. Tuhle bundu jsem si koupil v Paříži, když jsme tam byli na zájezdě s divadlem. Ty bláho, to je starý …
Co byste tomuhle Karlovi dneska řekl, kdybyste ho potkal?
Co bych mu řekl? To bych s ním musel chvíli mluvit, abych ho aspoň trochu poznal.
Už si nevybavíte, jaký jste tehdy byl?
Vybavím si, že jsem byl takové jelítko, byl jsem strašně naivní, měl jsem všechny tak rád a měl jsem velké ideály. Koukal jsem na Národní divadlo a všechno mi připadalo tak úžasný … Víte, ve Starých mistrech, které hrajeme v Divadle Komedie, se říká: „Nedívejte se příliš dlouho na obraz, nečtěte knihu příliš důkladně, neposlouchejte hudbu v hlubokém soustředění, protože si tím zničíte vše.“ A to je ono. Jako malej kluk jsem se doma díval na televizi a obdivoval herce, kteří tam hráli, a říkal si, že to jsou ti nejlepší, protože jsou v televizi. Pak jsem přišel na školu, vzhlížel jsem k Národnímu divadlu a říkal si, že být v Národním je nejvíc. Čím víc do herecké profese pronikáte, tím víc ideálů ztrácíte. Na téhle fotce jsem asi měl ještě spoustu iluzí. To ale neznamená, že je špatně, když už je dneska nemám. Byly to jen iluze, nebyla to skutečnost. Člověk musí vystřízlivět.
Tehdy jste měl na euforii nárok, hrál jste v Disku v inscenacích, na něž bylo permanentně vyprodáno, lidi lezli do divadla oknem.
To je pravda, na Ledovou sprchu byl vždycky strašnej nával. Bylo úžasný hrát v takovéhle atmosféře, dneska už něco takového moc mladých herců nemá šanci zažít. Tehdy, v polovině osmdesátých let, měla tahle představení ještě nádech něčeho tak trochu zakázaného.
Pocházíte ze starého hereckého rodu, většina vašich předků byli herci. Proč jste směřoval k herectví oklikou přes keramickou školu? Byl v tom nějaký vzdor?
Kdepak, já jsem nebyl nijak vzdorovitý. Bavilo mě malovat a pracovat s hlínou. Úplně původně jsem chtěl jít do Čimelic na filmovou školu, přitom jsem nefotil ani nedělal něco podobného, ale nějak mě to lákalo. Pak jsem si to rozmyslel a šel na keramickou do Bechyně, protože to nebylo daleko z Budějovic a protože jsem si myslel, že mě výtvarná škola bude bavit. Jenže nakonec se tam víc dělala užitková keramika a mě ty záchodové mísy zase tak moc neuspokojovaly. Můj vztah k divadlu se rodil pozvolna. Táta nás do divadla moc nebral, když jsme tam šli na mikulášskou, tak tam ostatní děti byly jako doma, běhaly tam a křičely a já se strašně styděl někde v koutě. Měl jsem z herců velký respekt, připadli mi takoví nadpřirození. Navíc jsem si nikdy nedokázal představit, že bych se dokázal naučit tolik textu, že bych dvě tři hodiny na jevišti v kuse mluvil.
Ale pak jste stejně šel na DAMU a začal hrát. Co se změnilo?
Vlastně nic. Jen jsem se platonicky zamiloval v Budějovicích do jedné herečky, začal jsem chodit na divadelní plesy a víc se dostal mezi herce. Pak mě Petr Hanus připravil na přijímačky a nějak to dopadlo. Takže za to, že jsem hercem, může tahle platonická známost.
Já myslela, že to bylo kvůli tatínkovi, který byl předním hercem českobudějovické scény. Jaký jste měli vztah?
Krásný. S rodiči jsem měl vždycky skvělý vztah, s maminkou pořád máme. Vždycky to mezi námi bylo hodně blízké a otevřené, často jsme se drželi za ruce. Taky jsme se pohádali, v pubertě jsem dokázal být hodně nepříjemný, opil jsem se a tátovi jsem říkal, že nic nedokázal, a pak jsem doma všechno pozvracel. Ale to jsem byl mladej a blbej.
Váš tatínek byl celý život v divadle v Českých Budějovicích, a přestože měl nabídky z Prahy, tak je odmítal. Proč?
Jednou už měl v Praze dokonce do jednoho divadla nastoupit, ale nedojel tam. Pak musel platit pokutu. On o angažmá v Praze vlastně nestál, nestál ani o to, točit filmy. Vždycky přišel zoufalej, nebavilo ho to. Byl spokojený v divadle.
Prý jste pak angažmá v Národním divadle vzal hlavně kvůli němu.
To je pravda. Táta umíral a já jsem věděl, že mu to udělá radost. Nešlo o to, že bych dokázal něco, nač on neměl odvahu, netrpěl žádným mindrákem, že nehrál v Národním. Ale já věděl, že táta bude mít radost, když uvidí, že jsem někam došel. Nastoupil jsem do Národního a táta za dva měsíce umřel.
A vy jste pak za rok sbalil kufry a odjel do Londýna. Co za tím bylo? Chtěl jste být jazykově a i jinak připravený na příležitost, jež třeba může přijít?
Uvědomoval jsem si, že musím něco udělat. S angličtinou jsem koketoval už dávno, s Pavlem Křížem jsme to pořád řešili, sháněli jsme knížky v angličtině. Pavel to dotáhl tím, že emigroval. Když se pak republika otevřela a přišla invaze Američanů, co tady učili jazyky, tak jeden takový Američan bydlel i u nás doma. Ten mě učil, pak jsem byl u něj měsíc nebo dva v Americe. Tam jsem si vyjednal stáž v nějakém malém divadélku na Off Broadwayi, pak mi to ale přišlo příliš komplikované, protože kdybych náhodou něco točil, tak je to z Ameriky moc daleko. Takže jsem místo do Ameriky odjel do Londýna. Tam jsem dělal potisky na trička, abych si vydělal na pobyt, a chodil na herecký kondiční kurs, jejž dělá Londýnské národní divadlo pro své herce, kteří třeba teď zrovna v ničem nehrají.
Jak jste se tam dostal?
Nějak jsem to zařídil přes známého nějakého známého, jenž u nás něco točil. Už ten první rok, co jsem byl v Londýně, jsem získal agenta, toho mám dodnes. Dalšího agenta mám v Americe, to je nezbytnost, bez které se herec neobejde. Tehdy mi prostě připadalo, že odjet do Anglie je rozumnější než sedět doma a nedělat nic.
Hrál jste ale přece v Národním divadle.
To ano, tam to bylo úžasný. Já na Národní divadlo nedám dopustit, všichni se tam ke mně chovali hezky, cítil jsem se moc dobře. Člověk zkoušel, pak měl chvíli volno, šlo se nahoru na masáž a do sauny, tak jsem chodil s panem Hakenem do sauny … Pak se večer hrálo představení. Takhle spokojeně by se dal prožít celý život. Vůbec se nedivím tomu, když herec vnímá divadlo jako rodinu, jako zázemí. Taky jsem to tak měl. Ale pak přišel definitivně pocit, že musím odejít. Oni by mě zaměstnali tak, že bych byl v divadle nonstop. Vím, že to může být krásný. Ale tehdy jsem se té představy asi zalekl. Táta takhle prožil celý život v jednom divadle a byl spokojený. Třeba bych byl taky.
Umíte si to dnes představit?
Někdy mě přepadají takové myšlenky, když je té práce moc a já už ne stíhám. Říkám si, co by se asi stalo, kdybych prostě hrál v Budějovicích v divadle. Byl bych doma, chodil na zkoušky, pak se šel projít po náměstí, pak na představení … Jako představa se mi to líbí. Ale nevím, jaká by byla skutečnost.
Přestože pořád točíte, tak se neustále vracíte do divadla. Čím je pro vás tak důležité?
Nemůžu divadlo dělat pořád, ale snažím se udržet si ho. Něčím mi připadá důležité. Přitom mám raději film.
Co máte na filmu tolik rád, natáčení je přece často úmorná nuda, pořád se na něco čeká, pak se jede desetkrát jeden záběr …
Baví mě, jak se to tvoří, jak se ta postava postupně buduje, jak se film pomalu skládá dohromady, musíte u toho přemýšlet, brát do hry spoustu okolností … Když je dobrý scénář a sejdou se ti správní lidé, tak je film skoro jako něco nadpřirozeného. Pak se díváte na plátno, vidíte tam tu obrovskou tvář a za ní celý jeden lidský osud. To je přece krásný. Ale divadlo mám taky rád, teď mám zrovna zkoušet novou hru, mělo by to být monodrama, to jsem ještě nikdy nedělal, tak to chci zkusit. Uvidíme.
Jae Torr
Zdroj: ČTK
