Tymiánové dopisy jsou takovým puzzle, kde každý dílek má jinou vůni, jinou atmosféru a na složený celek se potom musíte chvíli dívat, abyste v něm našli poselství a snad i zalíbení. Eve Makisová tu totiž pospojovala zdánlivě nespojitelné a věřím tomu, že jako čtenáři můžete být někdy trošku zmatení. Ale právě v tom je nejspíš síla toho, co napsala a za co nakonec byla odměna i literární cenou: v první řadě velké díky za připomenutí historií zapomenutou arménskou genocidu, od které v těchto letech ubíhá již rovných sto let.
Po přečtení začátku anotace jsem měla pocit, že se na mě vrhá nějaká sladká až lepivá romantika, ale netušila jsem, že lepivá je i krev a emoce tu budou míseny často se smrtelným strachem.
Když Katerine zemře babička, zanechá po sobě záhadnou krabičku na koření, která obsahuje arménsky psané dopisy a deník. Katerine se vydává na cestu, která ji zavede daleko od domova a hluboko do minulosti. Na Kypru, kam se odjíždí schovat před bolestí ze ztráty milované osoby, se setkává s Arou, mladým Arménem, jenž se jí stane průvodcem nejen po babiččině minulosti, ale i po současné kyperské arménské komunitě.
Temné obrazy období arménské genocidy a následné diaspory, od níž v letošním roce uplynulo již sto let, vyvažuje srdeční humor a postavy, které vám přirostou k srdci a s nimiž se nebudete chtít rozloučit. Ano, hluboko do minulosti se určitě dostaneme, ale také hluboko a daleko od současného stylu života, relativního bezpečí a práva na život. V ostrém kontrastu tu vystupují úchvatné místní pochoutky, báječná kuchyně, tradice, vůně, koření, spokojenost a rodinná sounáležitost. Na straně druhé pak strach o život, smrt, hlad, věci tak strašné, že je s podivem, že ona babička to vůbec nějak dokázala zasunout, právě do té krabičky na dně skříně, a žít laskavým a lásku dávajícím životem. Dojetí, které se začíná prolínat druhou polovinou knihy a o kterém netušíte do posledních stran, odkud přijde, je potom asi výsledkem i emočně vyhrocených situací, které do zdánlivě plytkého textu autorka vráží jako klíny, jež nenechají čtenáře usnout nebo knihu dokonce odložit. No ano, měla bych pár poznámek ke zdánlivě hollywoodské lásce hlavních hrdinů, ale nechme je stranou. Však možná právě takhle ty letní lásky vznikají… a jejich zdánlivě obyčejně nezajímavý příběh jen dává vyniknout hlubším liniím příběhu Katerininy babičky.
Ukázka:
Seděla jsem s Gabrielem pod pomerančovníkem a pozorovala maminku Gadarine, jak v měděném kastrůlku rozehřívá cukr se sezamovou pastou. Vzduch voněl pomerančovou vodou, přísadou, kterou používala k provonění dezertů, pleti, oblečení i vlasů. Zvedla rendlík za ucha a přenesla ho do kuchyně, kde ho postavila na linku. Lákáni sladkou vůní jsme ji následovali. Mama na lince nachystala malé hromádky sezamových semínek, prstem udělala do každé z nich důlek a do něj nalila lžičku hustého sirupu. Ten pak zakryla dalšími semínky, dlaní udělala z kuličky placku, do jejíhož středu položila polovin vlašského ořechu. Hmotou potom ořech obalila a odřízla konce, aby cukroví získalo požadovaný čtverhranný tvar. Rychle válela, rozmačkávala a krájela, dokud nespotřebovala veškeré ingredience a na malovaném tácu nebyly vyrovnané řady kostek halvy. Máma strávila celé dopoledne chystáním jídel na zítřejší svatební hostinu.“
A možná úplně nejlépe dávají vyniknout radostem všedního žití. Radosti z toho, že jste se vůbec probudili. Radosti z toho, že si můžete vzpomenout na něco krásného z dětství a že můžete jít a něco dobrého si uvařit. Třeba právě s takovou vzpomínkou.
Tymiánové dopisy, ač některé pasáže jsou velmi úzkostné, jsem nakonec uzavřela jako romantickou knihu, která oslovila především víru v dobro člověka. Dodala víru, že nakonec všechno dobře dopadne. A pokud to tak ještě není, není to ještě konec. Tady to platí dvojnásob.
O autorce
Eve Makisová se narodila v Nottinghamu. Její rodiče jsou kyperští Řekové, kteří emigrovali do Velké Británie v šedesátých letech minulého století. Vystudovala žurnalistiku a od roku 1994 působila jako dopisovatelka londýnského Evening Standard na Kypru. V roce 2001 se vrátila do Anglie. Momentálně žije s mužem a dcerou v Nottinghamu. Je autorkou čtyř románů. Kniha Tymiánové dopisy získala Zlatou medaili Aurory Mardiganianové, kterou uděleuje Armenian Genocice Museum.
Vydalo nakladatelství Argo, 2016, www.argo.cz
