Jørn Lier Horst si dlouhodobě libuje ve vraždách seniorů. A výjimkou není ani jeho nejnovější napínavý román s detektivem Williamem Wistingem. Akorát že tady, má místní policie místo těl dlouho jen jejich levé nohy.
To samo o sobě zavání spíš kanadským žertíkem nebo nějakou sci-fi zápletkou. Identické části těla vyplavené mořem vzbuzují zájem veřejnosti i vtipálků z jejích řad. Policie musí brzy přijít s nějakým rozumným vysvětlením. Tlak se stupňuje, což mate vyšetřování. I tak se podaří detektivovi zjistit, že těla – tedy nohy – mají něco společného. Všichni jejich majitelé jsou staříci z domova důchodců. Krom jedné nohy, která patřila duševně nemocné ženě.
Najednou se kolem téhle nesourodé a podivné čtveřice začíná vynořovat několik podivných osob, které dostatečně zaměstnají policii i Wistingovu dceru, novinářku.Zdá se, že přeci jen měli společného víc než dost a je už jen dílem okamžiku, kdy slunce zasvítí i na motiv.
Poměrně vynalézavý způsob nácházení těl je dostatečně unikátní a trvanlivý, takže čtenář vydrží v napětí až do samotného konce. I kdyby si již v půlce řekl, že ví, kdo je vrah, ty levé nohy mu budou vrtat v hlavě do poslední kapitoly.
Jørn Lier Horst policejní práci rozumí víc než dobře. Díky tomu jsou jeho romány spíš dokumentární cestou po stopách skutečných policejních metod a způsobech vyšetřování. To místy ubírá na akčnosti celého vyprávění. Na druhou stranu si čtenář udělá realistickou představu lépe než ze zdivočelých thrillerů, kde autor obětuje na oltáři čtivosti i logiku.
Naopak se snaží skutečně držet zavedených kriminalistických postupů. Je to deviza, na kterou vsadil a u tisíců čtenářů mu tento přístup vynesl popularitu.
Deficit napětí v detektivní práci vyvažuje autor skutečně neotřelým modem operandi a pestrými okolnostmi. Romány nevykrádá sám sebe a pokaždé se snaží nabídnout něco nového. To se mu daří i thrillerem Na dně.
Oproti předchozím knihám zde jeho dcera tolik nevstupuje do vyšetřování a vlastně by mohl příběh dost dobře existovat i bez ní. Je ale fajn, když hlavní vyšetřovatel pocítí jakýsi záchvěv strachu o blízkého, nebo nějakou touhu usadit se. Ta je zde, přiznám se, trochu komická a moc nefunguje.
Zdá se, že zatímco při detektivní práci rozehraje autor všechen svůj um, znalosti, praxi a fantazii, v postavě hlavního vyšetřovatele a stěžejní postav svých knih Williama Wistinga se trochu plácá. Charismatický detektiv je trochu neohrabaný v rodinném životě. To by snadno vyvážil jeho brilantní úsudek. Tady je ale nemotornost trochu nevyargumentovaná, byť nějaké náznaky o truchlení po předchozí ženě tu jsou.
Na dně rozhodně nezapadne v řadě Horstových románů. Kde ubírá na syrovosti a krutosti, tam přidává na originalitě a hravosti.
Srovnání s knihami Jo Nesbøho považuji spíš za promyšlený marketingový tah, než za fakt, že by ti dva měli něco společného. Naopak Horstovy knihy mohou oslovit víc rozvážnější a klidnější čtenáře, kteří nemusí mít na zátylku struhadlo z husí kůže, ale naopak ocení vykreslené postavy obětí, svědků i podezřelých v zajímavé mozaice osudů, které protne v jeden okamžik zločin.
Kvalita Lier Horstových knih je stabilní a nezbývá, než se těšit, zda v budoucnu někdy autor překročí svůj pověstný stín s umem sobě vlastním.
Kristina Doubravová
Knihu Na dně věnovala Kniha Zlín
