Ač by lehce poetický název mohl mylně napovídat, že se bude jednat o milé a lehké čtení, opak je pravdou. Pokud se totiž jen jedním okem podíváte na obálku, pochopíte. Temná a drsná. Už pouze pohmatem je kniha jiná, ne jako ostatní. Matný papír jí dodává jakousi vážnost a sem tam použitý lak zase tu lesklejší naději.
Tento psychothriller vás dokáže uchvátit, zaujmout i ohromit; to vše v pozitivním i negativním smyslu. Na zadní části přebalu najdete pár komentářů, pro čtenáře s ne příliš silnou povahou jsou některé z nich i odstrašujícího rázu. S tímto souhlasím, Motýlí kůži rozhodně nedoporučuji lidem, kterým vadí krev a násilí, vše naturalisticky popsané.
Kniha Motýlí kůže od Sergeje Kuzněcova se v Rusku mezi mladými čtenáři stala kultovní záležitostí – Kuzněcov v knize píše o mladé generaci Rusů.
Příběh docela objemné knihy, přesněji 348 stran, nás zavede do současného Ruska, konkrétně do šedé a chladné Moskvy, kde řádí maniakální vrah, který brutálně vraždí mladé ženy a slečny a z jejich těl vytváří opravdu strašlivé skulptury… Ale to už prozrazuji moc, vrátíme se tedy na začátek. Kniha začíná promluvou ke čtenářům. Jak se máme cítit, jací jsme a co prožíváme. Co si máme představit. Díky této pasáži mě kniha vtáhla do sebe a pustila až po definitivním dočtení.
Celkově má kniha více vypravěčů, chvíli nám svůj život líčí Xenie, mladá ambiciózní novinářka, které ubližování působí rozkoš. Xenie na začátku příběhu zakládá web o sériových vrazích, kteří se nechvalně zapsali do historie. Web začne mít značnou popularitu a s Xenií si v průběhu knihy začíná psát přes počítač člověk, který si říká Alien.
Dále pak v knize promlouvá Alexej, Xeniin podřízený, muž, který si o sobě myslí, že je k ničemu. Především je to ale velký lhář, což je možná způsobené tím, že si prochází životní krizí. Také nám svůj život přiblíží Xeniina nejlepší kamarádka Olja, žena ve středním věku, velice pěstěná, pracovitá a pečlivá podnikatelka milující čísla. Olja bere Xenii jako vlastní dceru, i Xenie cítí k Olji pouto, téměř jako k vlastní matce. Nakonec k nám v některých kapitolách promlouvá sám vrah. A pasáže z vrahova života jsou ty, které dokážou člověku obrátit žaludek naruby, protože odstavce s nechutnými, do podrobností popsanými scénami, nejsou autorovi Sergeji Kuzněcovovi vůbec, ale vůbec cizí.
V knize se setkáváme i s dalšími postavami, například s Marinou, nymfomankou, která si se svým synem hraje na lišky, nebo s Kosťou a Gríšou, kteří potápí svoji malou firmu. Poznáváme z vyprávění také Xeniina bratra Ljovu a Olžina bratra Vlada a spoustu dalších.
Ono střídání vypravěčů knihu ozvláštňuje a rozhodně díky tomu není suchá. Vůbec není suchá, protože z ní často tečou potoky slz, které se mísí s velkým množstvím krve. Neustále se zde něco děje, a čtenář tak nemá šanci se nudit. Motýlí kůže doslova odsýpá – jak jsem se jednou začetla, nemohla jsem přestat. Kapitoly jsou spíše kratší, a o to více musíte dávat pozor, kdo se s vámi „baví“ a čí pohled na věc se vám momentálně dostává do hlavy. Kromě téměř nechutných úseků se v knize setkáte i s románky a potížemi zamilovaných, ale žádných happy endů se rozhodně nedočkáte.
Sama za sebe knihu doporučuji lidem, kteří jsou zvídaví, chtějí si přečíst něco, co jim autoři neservírují každý den a dokáží strávit téměř nestravitelné části plné mučení, násilí a rudých kaluží.
Sergej Kuzněcov – Motýlí kůže. 2014. Nakladatelství JOTA. 348 stran
BARU KAMENSKÁ
Úvodní foto: Pixabay.com
