[corner-ad id=1]Jméno Baťa je i v dnešní době synonymem úspěchu, moci a výjimečných schopností. Stejně tak ovšem zůstává i kontroverzním pojmem. Snažil se řídit pracovní i soukromý život každého zaměstnance? Nebyl příliš tvrdým manažerem, který neodpouští chyby a pro úspěch je ochoten udělat cokoliv? Kolaborovalo vedení firmy s nacisty, aby udrželo účetnictví v černých číslech? O Baťovi, jeho následovních, Baťových závodech a jeho propojení se Zlínem byla napsána řada knih víceméně poplatných době, ve které se jejich autoři zrovna pohybovali. Otázka spolupráce vedení s nacisty vždy vzbuzovala emoce a dohady. Shrnout fakta bez podsouvání odpovědi se snaží nové dílo tří autorů – Jaroslava Pospíšila, Huberta Valáška a Hany Pospíšilové – Herr Director a ti druzí, Albrecht Miesbach, protektorátní ředitel Baťových závodů.
Nebýt vše vysvětlujícího podtitulu, čtenář může lehce nabýt dojmu, že se bude jednat třeba o detektivku z prostředí Třetí říše. Výpravnou historickou publikaci s tak úzkým zaměřením by asi očekával málokdo. Většina děl na téma Baťa je zaměřena hlavně na řízení podniku, práce s lidmi, obchodní dovednosti, propracovaný sociální systém, normování práce, nebo přímo na osobu Tomáše Bati. Málokterá firma, což platí i do dnešní doby, vtiskla tvář celému regionu a městu, tak jako tomu bylo v případě Baťových závodů a Zlína. Práce pro Baťu byla prestižní záležitostí a pro mnohé obyvatele i splněním snu.
V obecném povědomí však zůstával Zlín až do počátku 2. světové války synonymem prosperity a úspěchu. Tiskové oddělení závodu se snažilo prezentovat a oslavovat pozitivní stránky života a práce zlínských zaměstnanců. Za tímto účelem vydala firma Baťa v roce 1935 výpravnou knihu s množstvím fotografií, informací o výrobě a jiných firemních a zlínských zajímavostech s názvem Baťa, Menschen und Werk. V novinách zaměřených na ekonomiku, které vycházely na evropském kontinentu, v USA i jiných zemích, nemohly odborně zdatným členářům, mezi něž patřili vedoucí obuvnických firem, uniknout informace o vyrobené obuvi a její distribuci na domácí a světové trhy. Například v roce 1928 představoval veškerý export do USA pouze 526 párů, o deset roků později bylo do Kanady, Mexika, Argentiny a USA vyvezeno 4 650 000 párů obuvi.
Druhá světová válka zastihla zlínské závody v období největší expanze a rozvoje potenciálu. Neustálá modernizace a inovativní přístupy k řízení a vedení firmy z ní činili unikát, který snesl srovnání i ve světovém měřítku. Někteří členové nejužšího vedení Baťových závodů byli dokonce povoláni do státních služeb, do křesel jednotlivých ministerstev. Už při rozmachu Německa ve třicátých letech 20. století projevilo vedení velkou prozíravost a snažilo se udělat takové kroky, které by předem co nejvíce zamezily vlivu německých orgánů na vedení a případné převzetí firmy. Tato snaha byla korunována částečným úspěchem. Vládu nad Baťovými závody postupně přebral Němci dosazený kontrolor a posléze i Němci dosazený ředitel.
Dosazení Albrechta Miesbacha na místo ředitele bylo důsledkem složitých zákulisních her a vyjednávání, které rozehrálo tehdejší vedení závodů. Miesbach byl osobou, která nakonec vyhovovala jak zástupcům Třetí říše, tak zejména původnímu českému vedení. Miesbach sám později přiznal, že v postatě neměl podrobné informace o firmě, kterou má vést a to českému vedení dokonale vyhovovalo. V průběhu válečných let se ukázalo, že ač německé národnosti Miesbach se ne zcela úplně ztotožňuje s myšlenkami národního soacialismu a straní spíše Čechům. Tato situace pro něj byla velmi delikátní a je těžké si jen představit situace, do kterých se musel dostávat. Po válce je pak snadné obvinit člověka vycházejícího s oběma stranami z kolaborace a činnosti proti českým obyvatelům. I přesto, že většina důkazů mluvila pro Miesbacha a bývá často dokonce přirovnáván k jinému podnikateli – Oskaru Schindlerovi.
Důkazy, porovnávání faktů a práce s historickými prameny tvoří osu celé knihy. Rozhodně se nejedná o beletristicky zpracovaný příběh, ale o poctivou literaturu faktu, či spíše odbornou práci na téma Baťových závodů za druhé světové války. Kniha vykazuje neuvěřitelné množství citací a odkazů na jednotlivé zdroje, což jí paradoxně trochu ubírá na čtivosti. Nejedná se o odpočinkovou literaturu do vyhřáté postele na zimní večery. Pokud čtenář zná Baťu jenom jako výrobce bot bez dalších hlubších souvislostí, bude mít při čtení velký problém už jen s tím zapamatovat si, kdo je kdo. Nepovažuji se za znalce problematiky Baťových závodů a Zlína, ale mám už něco načteno, takže jména jako Vavrečka, Čipera, Jan Antonín Baťa a další pro mě nejsou neznámá. I tak jsem místy měla trochu zmatek v tom, kdo ke komu patří, čí zájmy hájí a co vypověděl.
Z výše uvedeného asi lze vytušit, že Herr Direktor a ti druzí asi nebude pro úplné začátečníky, ale spíše pro další rozšíření obzorů o dané problematice. Kniha je plná citací z dobových materiálů a archivních fotografií. Autoři se snažili o maximální objektivitu, tak aby si členář sám vytvořil svůj názor na osobu Albrechta Miesbacha, což je ale možné jen do určité míry. Mezi řádky čteme o tom, že Miesbach využíval svého vlivu pro pomoc Baťovým závodům ve složité době a jeho osobnost lze hodnotit více než kladně.
Shrneme-li uvedené informace o pozici dr. Miesbacha ve firmě Baťa, ve Zlíně a před německými úřady a nadřízenými, můžeme říci, že nikdo jiný z vedení baťovského koncernu neměl jeho možnosti, jak pracovat ve prospěch firmy a pomáhat jejím zaměstnancům nebo dalším Čechům. I tak se ale dr. Miesbach vystavoval velkému riziku, že bude označen za zrádce říšských zájmů, který podle nacistů příliš straní podřadnému národu, a bude za to potrestán.
Jaroslav Pospíšil – Hubert Valášek – Hana Pospíšilová: Herr Direktor a ti druzí, Albrecht Miesbach, protektorátní ředitel Baťových závodů, Kniha Zlín, 2015
Daniela Recová
