Tim Burton je mistr filmových podivností a i jeho poslední film se vymyká tradičním příběhům.
Kdesi v americkém městečku jménem Nové Holandsko bydlí rodiče se synem, který je bystrý, hodný a vynalézavý, ale nemá jiného kamaráda, než svého psa Sparkyho. To vše by ještě bylo v pořádku, v osudný den však Sparky umírá pod koly auta a Victor se rozhodne přivézt ho zpátky k životu. Podaří se mu to s pomocí elektrického proudu a tradiční noční bouře plné blesků. Sparky ožívá a kromě rozpadajícího se těla je stejný, jako dřív.
Těsné sousedství s podezřívavými sousedy a vlezlí spolužáci však ohrozí Victorovo tajemství. S touhou vyhrát školní vědeckou soutěž, nebo si jen získat respekt vrstevníků, se Victorovi zákeřní spolužáci rozhodnou také oživit své domácí mazlíčky. Když se však stejný pokus dělá s láskou, má to jiný výsledek, než když se provádí s nepěknými úmysly.
Frankenweenie (bůhví proč s tím stupidním dodatkem „domácí mazlíček“) se liší od posledních Burtonovým filmů nejen proto, že je ručně animovaný, ale hlavně proto, že se zakládá na režisérových osobních vzpomínkách a pocitech z dětství.
Z filmu je i přes stylizovanost postav cítit tak skutečná láska, že to povyšuje naivní animaci a předvídatelný příběh na vyšší úroveň.
Burton dokázal oživit velmi uvěřitelné postavy dětských i dospělých hrdinů, kteří jsou sice jasně rozděleni na dobré a zlé, ale jejich repliky a pohnutky by klidně zapadly i do realistického hraného filmu ze školního prostředí. Tajemství spočívá v tom, že postavy jsou skutečnými lidmi, a to dle Burtonových vzpomínek. Včetně jeho morbidního náhledu na svět a smyslu pro černý humor.
Výrazná stylizace vzhledu postav působí v kombinaci s uvěřitelnými dialogy zvláštně, ale funguje to. A stejně lehce, jako uvěřitelné repliky, Burton tahá z rukávu i vtipy, vizuální nápady a odkazy na množství kultovních filmů. Každý aspekt je skvělý sám o sobě i v kombinaci s tím ostatním. Nenucený černý humor dovoluje kritizovat americký život, školství, rodičovství i kamarádství.
Především si ale Burton neodpustil parafrázovat a parodovat jeho oblíbený hororový žánr, který se v jeho filmech dávno posunul na lehce stravitelnou úroveň. Všechno do sebe tak dobře zapadá, že nevadí doslovné odkazování na Frankensteina, Godzillu a další filmy. I z toho je totiž cítit láska k minulosti, ne výsměch.
I kdyby vás nic jiného nezaujalo, určitě vás dostane kouzlo hlavních dvou postav a jejich vztahu. Roztomilý Sparky s podivínským, ale nevinným Victorem jsou skvělá dvojka, jejichž láska doslova překonává i smrt, a to ne jednou. Sparky je jedním z nejlepších filmových psů, protože jeho bezprostřednost, bezpodmínečná věrnost a hravost ztělesňují to, co lidé na psech milují. A nápad sešít ho dohromady je prostě skvělý.
Hrdinský konec by snad ani nebyl nutný, protože vrcholem filmu je bezesporu proměna mrtvých domácích mazlíčků v nečekané potvory. Katarze, kterou Burton chtěl na konci přinést, trochu otupuje hrany filmu a jeho vyznění, které si nebere servítky co se týče dospělých a jejich vztahu k dětem. A ani děti tu nejsou zrovna vzory nevinnosti. Nové Holandsko je zkrátka přesně takové městečko, jako ve Střihorukém Edwardovi. Obyvatelům malá lekce rozhodně neškodí. Dokonce si myslím, že kdyby nějaká ta příšera ukousla nesympatické postavě hlavu, bylo by to ku prospěchu věci. Možná to Burton pojal jako film pro děti – aby mohl svým dětem konečně něco svého promítnout. A povedlo se mu to, Frankenweenie je vlastně taková originální pohádka o tom, že není radno si zahrávat s elektrikou a se smrtí.
Animace se vzpírá současným trendům ve všech ohledech. V první řadě je Frankenweenie černobílým filmem, a vůbec to nevadí. Naopak, podporuje to atmosféru. Díky tomu i slunečné odpoledne působí depresivně.
Městečko je klasickým hororovým zázemím, se hřbitovem i mlýnem na kopci. 
Nejvíc pozornosti přitahují samozřejmě lidské postavy, které jsou sbírkou vizuálních charakterových rysů, jakou jsme mohli naposledy vidět například v Hotelu Transylvania. Není to nic originálního, ale ani zbytečného. Victorovi spolužáci jsou díky tomu nezapomenutelní, a stejně tak jejich domácí mazlíčci.
Vztah dítěte a jeho psa či jiného zvířátka je nosným motivem, který ukazuje dětství z nového pohledu. Láska ke zvířeti je silnější, než láska k rodičům, touha po přátelství, i než čas. Dokazuje to především fakt, že Burton tenhle film natočil po tolika letech, a jeho láska k věrnému psovi je stále skutečná. Je hezké, že si prostřednictvím svého filmu mohl splnit sen, který určitě nejednou snil – oživit Sparkyho.
Je to i trochu strašidelné, dívat se na svět dětskýma očima. Vše je hned podivnější, kouzelnější i děsivější. A já musím Burtonovi poděkovat, že mi tenhle pohled zprostředkoval.
Frankenweenie: Domácí mazlíček je správně podivný, nápaditý a milý film. A to mi vlastně docela stačí.
Frankenweenie: Domácí mazlíček
Frankenweenie
USA, 2012, 87 minut
Režie: Tim Burton
Hrají: Winona Ryder, Catherine O’Hara, Atticus Shaffer, Martin Landau, Martin Short, Conchata Ferrell, Tom Kenny, Charlie Tahan, James Hiroyuki Liao
Klára Scholzová
