RECENZE: Dovolenkáři mají slunce nad hlavou a velká tajemství

Emma Straubová rozhodně není matadorkou v psaní románů. Tahle newyorčanka je známá především svými povídkami, pro které je ve spojených státech ceněna. Dovolenkáři jsou v poměrně krátkém sledu její druhou knihou a právem se těší zasloužené pozornosti.
Bez ohledu na to, jestli to u vás letos dopadlo na Krétu nebo „mácháč“, přijměte pozvání na tuhle rodinnou dovolenou pod žhnoucí slunce Mallorcy.
Rodina Postových by klidně mohla zapadnout do klišovitého schématu Účastníků zájezdu. Nemyslete, že se budeme nudit s postarším párem na plážovém lehátku s oschlými sendviči z piknikového koše. Nechte si zajít chuť. Osud a autorka tomu chtěly, že tahle dovolená bude poznávacím zájezdem do pekla a zpět. Do soukromého rodinného inferna.

Jim a Franny jsou starší manželé. Tahle dovolená měla být oslavou promoce jejich dcery Sylvie. Po prázdninách ji čeká vysoká škola. Věčně otrávený puberťák s názorem donucený strávit dva týdny se svými nudnými rodiči je celkem slušný začátek.
Jima by mohla trápit puberta jeho dcery. Kdyby právě nepřišel o práci, protože souložil se stážistkou. Vlastně neztratil jen práci, ale i ženu, kterou miluje, její důvěru a více než tři desítky let společného života.
Franny je živel. Momentálně pěkně rozběsněný. Ještě se nerozhodla, jestli Jima nenávidí nebo miluje. Možná ho vezme pánví po zátylku nebo mu na té pánvi usmaží krevety. Hlavně žádný kravál. I když Sylvie něco tuší. Nebo ví?
Ještě je tu její bratr. Bobby žije na Floridě s osobní trenérkou prachatých důchodců. Carmen je dokonalá a protivná. Má vůli pevnou stejně jako pekáč buchet na svém břiše. Vedle její žraločí povahy je Bobby, jak volně se vznášející plankton na hladině. Na Floridě přeci žijí úspěšní lidé. I když úspěšní nejsou, ostatní si to o nich myslí. Bydlí přeci na Floridě.
Skoro to spěje k antické tragédii. Ještě tu jsou Lawrence a Charles. Dva obstarožní homosexuálové z Manhattanu. Všechno by málem bylo zalité sluncem. Už rok se snaží marně adoptovat dítě. Den před odletem se dozvídají, že je jejich čekání možná u konce. Bez ohledu na orientaci, nakonec každé rodiče přepadnou pochyby o sobě samých.
Ačkoliv je doménou autorky žánr povídky, rozhodně se ve spleti postav a příběhu neztrácí. Vyprávění se odvíjí prostřednictvím rychlého sledu objektivem jednotlivých postav, který se neustále prolíná, aniž by čtenáře jakkoliv mátl. Díky tomu je vyprávění svižné. Zbytečně se nenípe ve vypjatých situacích a patosu. Skutečné motivy rodinných příslušníků však autorka odkrývá postupně a bez zbytečné zbrklosti. Vybalit všechnu špínu hned na začátku by bylo značně kontraproduktivní. A že je jí v každé rodině dost. V téhle tedy určitě. V omezeném okruhu aktérů se však i přes složitost jednotlivých postav daří autorce držet příběh celistvý.
Jakýmsi vypravěčským kouzlem Emma Straubová nevzbuzuje nenávist vůči hříšníkům. Evokuje shovívavost vůči slabostem, které nejsou nijak výjimečnější či jiné než ty, které sami všichni, menší či větší měrou, táhneme životem jako kouli na noze. Umožňuje ztotožnění s hrdiny románu. Nenabízí rozhřešení, dává naději ve věci budoucí. Co si navaříme, to si sníme. Je na nás, jak to bude chutnat.

KOUKNI SE  Recenze: Evangelium pekla - děsivý hon na vraha

Román je okořeněný vtipem a lehkostí ve vyprávění. Rozhodně nečekejte žádnou kládu, kterou potáhnete většinou zimních dlouhých večerů. Ačkoliv pro „Dovolenkáře“ nebyla tahle dovolená žádnou selankou, vy si na ní určitě odpočinete.

Román se stal jednou z nejpříjemnějších událostí letošní sezony. Je zábavný, vtipný a inteligentní.

 

Emma Straub: Dovolenkáři, Grada, 2015, 304 stran.

Kristina Doubravová
Úvodní foto: Pixabay.com

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

3 × three =