Pokračování Larssonova Milenia – Dívka v pavoučí síti

David Lagercrantz: Dívka v pavoučí síti

Knihu můžete zakoupit v e-shopu Dobré knihy.cz

Mikael Blomkvist a Lisbeth Salanderová opět spolu.
Časopis Milénium má nové majitele a jeho kritici tvrdí, že Mikael Blomkvist je vyhořelý a že uvažuje o změně zaměstnání.
Pozdě v noci Blomkvistovi zavolá profesor Frans Balder, přední odborník na výzkum umělé inteligence. Balder mu tvrdí, že pro něj má důležité informace o americké zpravodajské službě a že byl v kontaktu s výbornou mladou hackerkou, která se podobá někomu, koho Blomkvist velice dobře zná.
Mikael Blomkvist doufá v exkluzivní reportáž, kterou on i Milénium tak zoufale potřebuje. Lisbeth Salanderová má jako obvykle své vlastní plány. Ale nadešel čas, aby se jejich cesty ještě jednou zkřížily.Dobré knihy.cz

Ukázka z knihy:

Lisbeth se vzbudila natažená přes velkou manželskou postel a uvědomila si, že se jí zdálo o otci. Náhle měla pocit, jako by se schylovalo k něčemu neblahému. Pak si vybavila včerejší večer a utěšovala se, že to není nic jiného než chemická reakce jejího těla. Měla příšernou kocovinu. Na nejistých nohách se odpotácela do své rozlehlé, mramorem obložené koupelny, vybavené vířivkou a vším tím posraným luxusem, z něhož se jí hned zvedl žaludek. Nestalo se však nic horšího, než že upadla a chvíli nemohla popadnout dech.

Pak se zvedla, podívala se na sebe do zrcadla, a ani tento obrázek nebyl zrovna povzbudivý. Oči měla úplně rudé. Na druhou stranu bylo teprve něco málo po půlnoci. Spala sotva několik hodin. Vyndala ze skříňky pohárek, natočila si do něj vodu a v témže okamžiku si vybavila ošklivý sen. Pevně sevřela sklenku, až ji rozmáčkla v dlani. Na podlahu kapala krev, Lisbeth si ovázala ránu ručníkem, popošla ke knihovně a vytáhla z ní novou studii princetonské fyzičky Julie Tammetové, popisující zhroucení velké hvězdy a její následné smrštění do černé díry. S knihou v ruce se odvlekla k červené pohovce pod oknem, odkud byl výhled na Stavidlo a Rytířský průliv.

Jakmile se dala do čtení, hned se cítila o poznání lépe. Krev z ručníku odkapávala na zem a bolest hlavy ustoupila. Lisbeth se zcela pohroužila do knihy a tu a tam si dělala poznámky na okraji. Vlastně to pro ni nebylo nic nového. Věděla lépe než kdo jiný, že hvězdu drží při životě dvě zcela protichůdné síly: jaderné slučování v jejím středu, které se snaží hvězdu roztáhnout, a gravitace, která ji stlačuje. Považovala to za dokonale vyvážený mechanismus, za přetahovanou, v níž je poměr sil dlouho vyrovnaný, ale nakonec hvězdě dojde jaderné palivo na následuje masivní exploze, která je pro slabšího partnera v tomto souboji zcela osudná.

Mimořádně hmotné kosmické těleso se smrští jako vypuštěný balonek a stále se zmenšuje. Hvězda se tak může zhroutit prakticky do ničeho, což s neobyčejnou elegancí popisuje Schwarzschildův vzorec pro výpočet poloměru nerotující černé díry

rs = 2Gm/c2 ,

kde G je gravitační konstanta, m hmotnost objektu a c rychlost světla. Německý fyzik Karl Schwarzschild již během první světové války popsal stadium, v němž hvězda zkolabuje do nesmírně zhuštěného bodu s tak silnou gravitací, že ji nepřekoná ani světlo. V takovéto situaci už není návratu a nebeské těleso je do posledního atomu odsouzeno ke zhroucení zvanému gravitační singularita, v níž čas a prostor ztrácejí svůj původní význam a kde se – uprostřed vesmíru řízeného fyzikálními zákony – možná dějí i další iracionální podivnosti.

Tato singularita, bod ohraničený smyšlenou kulovitou plochou zvanou horizont událostí, za nímž neplatí žádné známé fyzikální zákony, se nazývá černá díra. Lisbeth se černé díry zamlouvaly. Cítila s nimi jistou spřízněnost.

Přesto ji zpočátku stejně jako Julii Tammetovou nezajímaly primárně černé díry, ale spíše procesy, jež jejich vzniku předcházejí, a především skutečnost, že kolaps hvězdy začíná v ohromném vesmíru, který obyčejně popisujeme pomocí Einsteinovy teorie relativity, avšak na jeho konci se projevují kvantové jevy, jež platí především v nepředstavitelně malém mikrosvětě.

Lisbeth byla od začátku přesvědčená o tom, že pokud by uměla tyto kvantově mechanické procesy popsat, dokázala by skloubit dva neslučitelné světy, svět kvantové mechaniky a obecné teorie relativity. Ale to je samozřejmě zcela mimo její schopnosti, stejně jako to zatracený šifrování. Nakonec se v myšlenkách znovu vrátila k otci.

Když byla malá, táta pravidelně a velice surově týral její matku. Nerušeně ve svých svinstvech pokračoval až do doby, kdy Lisbeth dosáhla dvanácti let a rozhodla se dát mu za vyučenou. Tehdy ještě netušila, že otec je zběhlý špičkový agent ze sovětské rozvědky GRU, a stejně tak neměla zdání, že speciální jednotka bezpečnostní policie zvaná Sekce je ochotná chránit toho šmejda za každou cenu. Přesto jí neušlo, že ho obestírá jakási záhadná neurčitá temnota, která se projevovala v mnoha věcech, například v takové banalitě, jako bylo jeho jméno.

Ve všech dokladech stálo, že se jmenuje Karl Axel Bodin, a všichni nezasvěcení ho tak přirozeně oslovovali. Jeho rodina na Lundské ulici však věděla, že jde o falešnou identitu a že jeho skutečné jméno zní Zala, tedy přesněji řečeno Alexander Zalaščenko. Bez velké námahy dokázal člověka vyděsit k smrti a především byl zcela nedotknutelný, jako by ho chránil zázračný plášť, tedy přinejmenším Lisbeth to tak připadalo.

Přestože tehdy neznala jeho tajemství, bylo jí jasné, že otec si může dovolit prakticky všechno a nic se mu nestane. To bylo jednou z příčin jeho neotřesitelné bohorovnosti. Běžnými cestami proti němu nikdo nic nezmohl a Zala si toho byl plně vědom. Jiné tatínky mohl člověk nahlásit na sociálku nebo na policii, ale Zalu chránila moc, na niž byly i tyto instituce krátké. Lisbeth v poslední době stále častěji trápily noční můry: ve spánku se jí vracel den, kdy našla maminku na zemi bez známek života a kdy se rozhodla, že toho kripla zneškodní.

Právě tato událost – a vlastně ještě jedna – byly jejími skutečnými černými dírami.

 

Pro zakoupení knihy klikněte ZDE.

Eliška Richterová

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

six + nineteen =