RECENZE: Ohnivý anděl, ze kterého mrazí

Mrazivé dny, kluzký led, sněhová mračna, mezi nimiž občas vysvitne slunce, aby změnilo bílou pokrývku v blátivou břečku. Uprostřed mrazivých dnů se advokátka Tóra ocitne v ohnivém pekle. Prochází stovky fotografií s ohořelými těly, zaznamenává svědectví těch, kdo byli nějak spojeni s hrůzným požárem ústavu pro postižené. Na spáleništi bylo nalezeno pět obětí. K děsivé tragédii došlo už před nějakým časem, ale dosud je v živé paměti těch, kdo přišli o své děti, i těch, jimž natrvalo změnila život.

Tóra se pohybuje na kluzkém ledě. Každá výpověď může být zpochybněna. Všechno kolem se zdá být pokryto tenkou ledovou vrstvou, po níž Tóra sklouzne, ale pod kterou nemůže proniknout. Byl domov pro postižené doopravdy vzorovým příkladem nejmodernějšího zařízení tohoto typu, jak tvrdí bývalá vrchní sestra? Co se ve skutečnosti odehrávalo v pokojích pacientů? Měli zaručeno právo na důstojný život, nebo byli jen hříčkami v rukou těch, kterým byli nejen ochrnutí vydáni na milost či nemilost, jak to dosvědčují výpovědi i pitvy? Narychlo odsouzený Jakob postižený Downovým syndromem, který se jako zazrakem zachránil, tvrdí, že peklo rozpoutal anděl.

Těžká sněhová mračna dusí obyvatele města, stejně jako noční můry a zlověstné vidiny pronásledovaly obyvatele ústavu. Je těžké rozlišit sen a skutečnost a je oblížné brodit se  přes závěje lží.  Pod záhadou se skrývá jen další záhada. Elegance rodiny jedné z obětí se jeví jen jako přelud v  husté mlze,  nad krajinou občas vysvitne slunce a v jeho hřejivém světle se naráz objeví to, co dosud tiše odpočívalo pod sněhovým příkrovem – další oběti související s nevyjasněnou  minulostí. Zdá se, že už není komu věřit: nakonec i Tóřin  klient má za sebou kriminální minulost, najal si ji duševně narušený deviant Josteinn, odsouzený za sexuální delikty. A jeho touha po pravdě jistě není vedena nezištnými úmysly.

Na boty se lepí bláto a Tóra se propadá do bahna podivných tajemství.  Paprskem, který jí čas od času ukáže cestu, po které by se měla vydat, jsou prazvláštní zneklidňující esemesky. Je stále zřejmější, že klíč k tomu, co se dělo za zdmi ústavu pro postižené, drží v ruce jejich anonymní odesílatel.

Autorka Ohnivého anděla Yrsa Sigurdardóttir žije v Reykjavíku. Nemohla se vyhnout zmínkám o tíživých dopadech  krachu islandského hospodářství na obyvatele země, ale je nutné podotknout, že zmínek o osobním životě hrdinky je právě tolik, abyste ji mohli vnímat jako člověka, nikoliv jako románového superhrdinu, který šustí papírem.  Trochu neorganicky působí spíše pokus o naroubování  hororové atmosféry vyvzorované na klasicích tohoto žánru na spíše civilněji laděný krimipříběh. Nehmotné bytosti zjevující se ze záhrobí a píšící vzkazy na zamrzlá okna  bychom spíše hledali v jiných typech knih a zde mohou působit tak trochu chtěně a křečovitě.

Severská detektivka. Akce na akci, tvrdost, brutalita. Temná jako germánští bohové. Tak trochu se zapomíná, že to byli i bohové islanských rašelinišť. Takže pokud chcete  k Larssonovi a Nesbømu přidat (přece jen o něco ženštější) ochutnávku  z Islandu, pak neváhejte… a čtěte!

Yrsa Sigurdardóttir: Ohnivý anděl, Metafora 2013

MARIE DUFKOVÁ