Nejnovější film Clinta Eastwooda vypráví příběh amerického vojáka, který ve jménu obrany své země pozabíjel nejvíce nepřátel v historii amerických military dějin, dětí a žen nevyjímaje. Sloveso „vypráví“ však může být v případě tohoto filmu, který v Čechách viděli „všichni“ ještě před jeho samotným uvedením (viz. obrázek), nadsazené. Eastwood totiž morálně neposkvrněného Texasana doslova oslavuje. Jeho film tak působí stejně servilně jako kdyby Petr Hájek s Ladislavem Jaklem točili dokument o Václavu Klausovi. To co tomuto filmu, ověnčeném Oskarem za střih zvuku, chybí především, je totiž kontext. Fakt, že scénárista Jason Dean Hall chtěl co nejvíce zůstat věrný autobiografii Chrise Kylea, otevírá otázku jakou optikou hodnotit samotný film. Pokud se rozhodneme film hodnotit dle toho, do jaké míry autenticky převedl na plátno samotnou předlohu, pak lze snipera označit jako více než povedený. Eastwood umně zprostředkovává autistický pohled amerického vojáka, jež vnímá svět černobíleji než barvoslepí jedinci. Pokud ale film hodnotíme optikou kritického vidění, pak se jedná o ospravednění americké expanze hraničící s vytvářením kultu osobnosti.
Na druhé straně stojí dokument Laury Poitras Citizenfour. Dle Akademie nejlepší dokument loňského roku se většinu doby odehrává v pokoji Hong-kongského hotelu a rovněž vypráví příběh čistě z jedné perspektivy. Hlavním hrdinou není nikdo jiný než Edward Snowden , bývalý zaměstnanec NSA, který před dvěma lety zveřejnil tisíce materiálů amerických tajných služeb. Dokument Snowdena neglorifikuje do takové míry jako Eastwood Chrise Kylea, nicméně celých 114 minut je jasně rozděleno na dobro (Snowdena a jeho přátele) a zlo, proti kterému je třeba bojovat, aniž by divák mohl proniknout do komplexity vidění problému.
Oba filmy nastavují celkovou atmosféru již expozicí. Zatímco texaský kovboj Bradley Cooper, který se po návratu z rodea cítí zasažen novou zprávou o každém dalším padlém (Američanovi) v Iráku, pak Snowden po dramatických přepisech digitálních zpráv mezi ním a režisérkou odhaluje sám sebe jako bojovníka za svobodu jednotlivce. Ani v jednom případě se autoři filmu nepokouší přístup hlavního hrdiny rozporovat, pokud tedy nepočítáme konverzaci na baru s na mol opilou třicátnicí, ze které se později stane manželka amerického snajpra, či novináře Guardianu, jemuž očividně působí radost být součástí konspirační hry proti Spojeným státům. Souboj proti úhlavnímu nepříteli je v případě texaského odstřelovače metaforizován v podobě syrského olympijského střelce (WTF?), jehož jedinou náplní je zabíjet americké vojáky na zakázku, což je např. symbolizováno, že ve svém obýváku má vyvěšený plakát Chrise Kylea se slíbenou odměnou za jeho zabití (double WTF?). Právě fakt, že Eastwood protivníky staví do pozice nájemných zabijáků a americké vojáky do pozice obránců domova, působí ve filmu nejvíce absurdněji. To Ed Snowden se svým nepřítelem nekomunikuje prostřednictvím hledí, nýbrž prostřednictvím televizní obrazovky. Americký big brother je v dokumentu reprezentován úryvky ze zpravodajství následujících vždy po zveřejnění části Snowdenových informací. Stejně jako Chris Kyle, tak i Snowden svůj osobní souboj nakonec prohrává (pokud tedy moskevské vyhnanství nepovažujeme za výhru), nicméně i tak oba zůstávají morálními vítězi.
I přes výše zmíněné 
výhrady, plynoucí z vysokých nároků ve vztahu k zpracovávaným tématům, je nutné s plnou odpovědností oběma filmům přiznat vysokou kvalitu a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním jsou scény nepojednávající o boji dobra se zlem, ale ty v nichž se hrdinové ocitají v situacích přirozených spíše pro obyčejné diváky. Konfrontace amerického snajpra se svou manželkou, kdy Kyleovi připadají problémy každodennosti banální, jsou nejsilnější částí filmu. S neschopností odprostit se od událostí odehrávajících se tisíce kilometrů od vás se může ztotožnit každý z diváků a nemusí být zrovna nejúspěšnější zabiják v historii americké armády. Podobné situace patří k nejzajímavějším i v případě dokumentu Citizenfour. Scény kdy Snowden předstupuje před zrcadlo, aby totálně změnil svou vizáž (sundal brýle a nageloval vlasy) působí správně humanisticky – i bojovníci za svobodu mají strach z dopadení. Tím druhým důvodem je samotný obsah. Celospolečenské vypořádávání se s válkou v Iráku i omezování lidské svobody, oboje ve jménu bezpečnosti jsou témata, která by měl i zábavní průmysl neustále připomínat. Pokud tedy nakonec zvolíme tuto optiku hodnocení filmu, pak Citizenfour i American Sniper patří k tomu lepšímu, co minulý rok nabídl, jelikož oba dodaly nutná témata. Kritické myšlení už je na nás samotných.
Petr Peřinka
