Herec Nicolas Cage se znovu narodil, tentokrát ve sjetém těle absolutně zoufalého Špatného poldy (Bad Lieutenant: The Port of Call New Orleans), v Herzogově zábavné, ironicky vtipné a zároveň dramatické podívané na pomezí absurdní černé komedie a kriminálního dramatu.
Jméno Werner Herzog pravděpodobně nebude široké divácké obci známo, tento německý režisér točí od počátku sedmdesátých let nenápadné filmy pro náročného diváka. Filmem Špatnej polda se rozhodl vstoupit do kalných vod divácky přístupnějších a vděčnějších snímků, ovšem chopil se tohoto úkolu se zřejmou nadsázkou a až dětskou radostí a lehkomyslností z možnosti bořit hranice žánrových a filmových klišé.
Film vypráví spletitý tragikomický příběh policisty jménem Terence McDonagh (Nicolas Cage), který po svém povýšení na policejního poručíka dostane na povel vést vyšetřování vyvraždění celé jedné afroamerické rodiny.
Nicolas Cage od Herzoga dostal šanci resuscitovat své herecké umění, které se mu v posledních letech dařilo utápět až neuvěřitelným výběrem filmových rolí ( Lovci pokladů, Ghost rider, Poselství, …). Příznačně pro Cageův herecký typický projev jej Herzog obsadil do role policisty, který je prakticky celý film v rauši po šňupání kokainu nebo hulení trávy. Dává tak vzpomenout Cageově hlavní roli ve filmu Leaving Las Vegas, v němž jej pro změnu neuvidíme střízlivého. Ostatně Cageův hypnotický skelnatý pohled je pověstný. Melancholie prostupující jeho tvář i pohyb a držení celého těla, které jakoby Cageovi nepatřilo a bylo jen závažím na jeho ztrápené duši, je stěžejní i v jeho roli řidiče sanitky režiséra Scorseseho s názvem Počítání mrtvých. Herzog nechává Cageho v rámci ironické nadsázky dokonce chodit po většinu filmu se zkroucenými a pokřivenými zády po poranění páteře v první desetiminutovce filmu. Tuto karikovanou tělesnou externalizaci určité pokřivenosti nebo raněnosti vnitřně zmítaného charakteru (jenž často vystihuje rozpor mezi vnitřním a vnějším světem) využil například Roman Polanski v Čínské čtvrti (detektiv Jack Nicolson a jeho přeražený nos) nebo Wenders v Million dollar hotel (detektiv Mel Gibson v korzetu na krční páteř).
Herzog kombinuje dramatickou zápletku vyšetřování vraždy s prvky černočerné, ironické nadsázky. Ta postupně graduje, jak režisér do hry vrší další a další linie příběhu, zesilující absurditu jednotlivých situací a událostí, zapojujíc prvky osudových náhod a vrtkavé štěstěny, aby film dospěl až do velkolepě banálního finále.
K shazování dramatických scén jsou použity i krátké detailní záběry na rozličné plazy (ponejvíc to budou asi gekoni), natáčené amatérskou kamerou. Odkazují na zatemnělou halucinující mysl hlavního hrdiny, ne organicky, jak tomu bylo ve filmu Terryho Gilliama Strach a hnus v Las Vegas, kde se plynule střídala realita s paranoidními představami sjetých novinářů v podobě obrovských ještěrů, ale záměrně v kontrastu a jaksi nepatřičně.
Paralelní příběhy propojuje ve své rozpolcenosti hlavní antihrdina, zkornatělý polda. V práci oceňovaný policista po nocích přepadává mladé párečky vracející se z nočních klubů a pod hrozbou zatčení jim zabavuje kokain, jenž ihned konzumuje. Navíc má za partnerku luxusní prostitutku (Eva Mendes) a libuje si v sázení. Jeho zdánlivě nihilistický pohled na svět je zdrojem pro vtipné dialogy, jako například ten v úvodní scéně, kdy se sází se svým policejním kolegou (Val Kilmer), pozorujíc potápějícího se vězně ve své cele, o to dokdy se o pomoc volající nebožák utopí.
Řádně úšklebný relativismus dobra a zla vyvolává silné pochybnosti, na jaké straně se náš policista potácí. Divákova trpělivost sdílet hrdinův osud a přitom nepropadnout dojmu, že jde o úplnou frašku, je zkoušena stálým narušováním a pokřivováním provařených filmových schémat.
Kubin
