56. Zlín Film Festival
Letošní mezinárodní festival filmů pro děti a mládež ve Zlíně byl ve znamení 80. výročí založení kinematografického studia, původně určeného k výrobě reklamních spotů firmy Baťa. Pořadatelé tuto připomínku pojali jako Poctu velikánům. Hermína Týrlová nebo Karel Zeman patří k nesporným ikonám a jejich originální tvorba se dostala do světových učebnic.
Připomeňme jen Cestu do pravěku (1955). Na filmových školách v Kanadě a USA se dílo prezentuje jako „poctivý film.“ Bez „snadných“ počítačových triků nás režisér Zeman uvádí do mistrně vytvořeného světa z loutek, kulis a reálných herců. Ve Spojených státech se film promítal pod názvem Journey to the Beginning of Time. Aby byl diváky přijat, americká produkce předtočila několika minutové scény s figuranty snímanými pouze zezadu, kteří kráčí New Yorkem do přírodopisného muzea, kde začíná vlastní cesta proti toku času. Pak teprve navazuje Zemanův snímek. Cílem nakonec není putování k živému trilobitu, ale k samotnému počátku Země, takže také závěrečná scéna byla dotočena. K tomu účelu posloužila sopečná erupce. Z filmu se stala vzrušující školní pomůcka a americký divák věřil, že film je z dílny USA.
Ve studiích na zlínském Kudlově skutečně došlo v dějinách českého filmu k něčemu mimořádnému. Cenzura zde nebyla tak přísná jako na Barrandově, takže například ve filmu Miroslava Balajky Pětka s hvězdičkou (1985) mohou nezletilci v klidu uvažovat o tom, co znamená, že „soudruzi byli přítomni slavnostnímu aktu,“ jelikož aktem se nemyslí nic jiného než „nahotiny.“
Festival původně vznikl jako přehlídka československé tvorby pro děti a mládež v roce 1961. Prakticky žádný rok nechyběla tvorba z Gottwaldova. Až přišla změna ekonomicko-politické situace a produkce celovečerních filmů z Kudlova skončila příznačně snímkem Filipa Renče Requiem pro panenku (1991).
Před rokem 1989 patřil český animovaný i hraný film pro mládež ke světové špičce. Těžiště animované tvorby se pak přesunulo do Kanady a hranému filmu pro děti vévodí skandinávská kinematografie. Navzdory tomu mě osobně potěšil loutkový snímek První sníh Lenky Ivančíkové, uvedený v soutěžní sekci studentský filmů Zlínský pes. Studentka Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku vypráví o ježkovi, který se nečekaně probudí ze zimního spánku, a první sníh mu skryje cestičku domů do doupěte. Jeho dobrodružství je dojemnou i komickou pastvou pro oči. Vůbec nevadí, že místy se loutka ježka pohybuje nepřirozeně. Film by měl zůstat svůj, se svou nedokonalostí. Přílišná preciznost sterilizuje a film se pak nehodí navíc než jedno zhlédnutí. Ivančíková dokazuje, že lze točit poutavě i v dnešní době, pokud ovšem česká produkce bude mít odvahu investovat.
Hlavní mediální partner festivalu, Česká televize, podobnou odvahou neoplývá. Veřejnoprávní sdělovací prostředek skutečný přínos festivalu nedoceňuje. Česká televize spíše medializuje samu sebe.
V soutěžích letos byla zastoupena v hojné míře asijská kinematografie a jeden snímek z Afriky. Ovečka (Lamb, 2015) etiopského režiséra Yareda Zelekeho sice nezískala žádnou cenu, ale poukázala na dva faktory. Jedním z nich je notoricky známá bída této části světa. Chlapec Ephraim se po smrti matky ocitá v domě svého strýce. Jediné pojítko, jež mu zůstává s „matkou“ a s domovem je ovečka. Strýc ji však chce použít k rituální hostině. Navzdory peripetiím pro nás Evropany příběh osciluje v neustálém stereotypu chudoby. Ephraim nemůže cítit psychickou bolest, musí čelit životu tak, jak přichází. Psychiku si totiž dovolují „řešit“ jen obyvatelé ekonomicky vyspělé části planety.
Druhým faktem zůstává, že ani filmy ze zemí třetího světa už toto nejmladší umění nikam neposouvají. Snímek zůstává tradičním narativním filmem. Okouzluje nás kamera, která jen zprostředkovává krásnou, ale smutnou krajinu Afriky, v níž se člověk pohybuje jako cizinec.
Ovečka by nikdy nevznikla bez peněž z Francie, Německa a Norska. Sám Zeleke na festival nepřijel, protože se právě zdržoval v Kalifornii. Do Zlína poslal jen svůj pozdrav natočený na mobil. Můžeme se jen domnívat, že profesně odvedený snímek tak katapultoval dalšího tvůrce na výsluní, kde se realizují převážně komerčně průměrné snímky. Nikdo nečeká, že by film mohl zlepšit svět.
Přehlídka ve Zlíně dobře posloužila i jako informativní. Jak jsem naznačil výše, slavná minulost k tomu přímo vybízí. Baron Prášil byl zvolen za posla tohoto ročníku. Fanoušci si mohli srovnat Zemanův snímek z roku 1961 s realizací Monty Pythonovského režiséra Terryho Gilliama The Adventures of Baron Munchausen (1988). Oba počiny jsou diametrálně odlišné, ale každý z nich určitým způsobem obohacuje prášilovské téma. Zemanova tvůrčí originalita a výkon Miloše Kopeckého proti Gilliamově explozivní pastvě pro oči, která hraničí s kýčem. Ten, kdo nedokáže v sobě potlačit dítě, je rozhodně okouzlen v obou případech.
Na chodníku slávy před Velkým kinem se letos objevila jména Kláry Trojanové, kterou známe ze seriálu Jindřicha Poláka Návštěvníci (1983) jako dívku Ali a Jiřího Stracha, režiséra, který zazářil v několika dětských rolích, mimo jiné ve westernu Zdeňka Sirového Cesta na jihozápad (1989), jenž se realizoval v tehdejším Sovětském svazu.
Před tímto kinem, které je další ikonou Zlína, mne čekalo nemilé překvapení. Kino bylo letos v březnu uzavřeno z důvodů havarijního stavu. Jaká to náhoda, že právě v roce 80. výročí založení zdejšího studia.
Daniel Herman
