5 stupidních filmových klišé vždy o ženských postavách

Možná se vám zdá, že ženské postavy nemají velkou moc ovlivňovat svět komiksových superhrdinů. A to nejen kvůli jejich štíhlejší stavbě těla a částem, které muži nemají. Ženské postavy mají tendenci skonat dost špatným způsobem. Od vraždy a únosu, přes degradaci a mučení po sexuální napadení. Takový konec potkal a nejspíš ještě bohužel potká spoustu ženských postav nejen v komiksech. A to z jednoho prostého důvodu. Aby jejich skon poskytl jejím mužským protějškům důvod vyříkat si to s osobou, která má tento krutý čin na svědomí. Jinak to asi ve světě filmů a komiksů nefunguje.

Nevím, jak moc je to známé u nás, ale ve světě se tomuto fenoménu přezdívá „ženy v ledničkách“. Toto heslo vzniklo na motivy strašlivé události, ke které došlo v komiksovém díle o Green Lanternovi. Green Lantern se vrací domů, jen aby našel svou přítelkyni nacpanou do ledničky jako nějaké jídlo. Hrůzná představa. Byť jen komiksová. Situace vytvořená proto, aby nějaký super padouch udělal ze superhrdiny naprosto nešťastnou trosku. Protože najít svou milou v ledničce, to s vámi musí zamávat. A to není zdaleka všechno, k čemu pak ještě v tomto díle došlo.

Ze zájmu se rozhodl spisovatel Gail Simone a několik čtenářů komiksů vytvořit seznam ženských komiksových postav, které potkal stejný nebo ještě horší osud. Jejich průzkum odhalil pře stovku podobných případů ve světě Green Lanterna, Batmana, Spider-Mana i Supermana. Zacházení Bruce Waynea s jeho parťákem Robinem je prd oproti osudům ženských spolubojovnic po boku Batmana. Od zavraždění Batwoman přes kruté mučení vrtačkou a následné zavraždění ženské verze Robina po paralyzování, sexuální napadení a zastřelení Batgirl. To se snad ženské superhrdinky neumí bránit nebo musí zemřít, aby své mužské představitele nejprve udělaly nešťastnými a poté vnesly do děje superhrdinovu pomstu?

Svůj podíl na tom nese také zpracování úmrtí. Když byl zabit mužský představitel Robina, šlo rázem o obrovský komplexní zásah do děje, který kompletně překopal dynamiku celé série. Na druhou stranu, když Joker chladnokrevně zastřelil Batgirl, působil akt náhle, brutálně a jen jako součást plánu dovést komisaře Gordona k šílenství. Nic komplexního se nestalo. A po pár sešitech si na chladnokrevné zavraždění Batgirl postavy nebo spíš jejich tvůrci ani nevzpomněli. Zatímco mužské postavy vykonávají smysluplné, hrdinské oběti, ženy končí většinou tragicky. Tak aby hlavní hrdina mohl být smutný a naštvaný zároveň. Však tu větu znáte. „Mohl jsem ji zachránit, jen kdyby se tam dostal včas.“ Klasické klišé, které potvrzuje fakt, že ženské postavy ve velké míře existují jen proto aby udělaly mužskou populaci nešťastnou.

Tato klišovitá premisa se objevuje ve filmovém průmyslu stále dost často. Především pak ve sci-fi žánru. Nejedná se o žádný záměrný sexismus nebo něco podobného ze strany filmových, seriálových a televizních tvůrců. Jak se zdá, tak je to jediná vyzkoušená metoda filmařů, jak udělat z ženské postavy heroickou hrdinku. Musí zkrátka o své děti/dítě přijít. Je to smutné, ale je to tak. Krásný příklad můžete vidět v prozatím nejnovějším filmovém členovi Cloverfield univerza s názvem The Cloverfield Paradox. Film byl sice odvysílaný pouze na stanici Netflix, ale je volně ke stažení.

Sci-fi snímek The Cloverfield Paradox vám představí postavu astronautky Avy Hamilton. Ava se účastní vesmírné multinárodní mise, která má za úkol zachránit lidstvo před blížícím se obdobím temna a globální válkou. Film se odehrává v nespecifikované budoucnosti, kde se svět ocitl na pokraji globální energetické krize. Vrcholí války o poslední zbytkové zásoby ropy. Vesmírná stanice Cloverfield má za úkol spustit ve vesmíru urychlovač částic Shepard a odvrátit nejděsivější hrozbu pro celé lidstvo. Jak to, tak bývá něco se extrémně hodně podělá. Astronauti budou muset nejprve zachraňovat své vlastní životy a až potom 8 miliard lidí na planetě. Ava se na tuto misi přihlásila, protože jak jsem zmínil, při nehodě, když si hrála na MacGyvera, přišla o své potomky. A o to jde.

Podle mnohých tvůrců můžete zažívat úžasně nebezpečná dobrodružství, nebo se starat o rodinu. Obojí prostě nejde. Muži to mají snadnější. Můžete se aktivně starat o rodinu, a přitom zachraňovat svět/lidstvo. A ještě přitom vypadat drsně. Ženy nikoliv. Nevím proč, ale většina žen, které nosí na rukou osud světa, prostě nedokážou působit jako totální „badass“ postavy a zároveň působit inteligentně.

Tuto premisu najdete také v Oscarovém sci-fi snímku Gravitace s Georgem Clooneym a Sandrou Bullock. Pokud jste byli dostatečně pozorní, neušel vám příběh ženské postavy hrané Sandrou Bullock. Herecká představitelka odkrývá svůj příběh o tom, jaký bezohledný důvod měla její postava, aby se dobrovolně přihlásila na tak nebezpečnou misi. Důvod je prostý. Ženská postava Ryan Stone jednoduše přišla o dítě.

Sci-fi horor Vetřelci režiséra Jamese Camerona také operuje s touto metodou. Akorát to není patrné přímo z filmu. Jde totiž o vynechanou scénu v tomto pokračování. Vypuštěná scéna ukazuje minulost Ripleyové ještě před prvním filmem. Jen kratičkou, ale výstižnou. Ripleyová totiž měla dceru, která zemřela těsně předtím, než se budoucí hlavní hrdinka série vydala na svou první plavbu vesmírem. Pochopitelně bojovala s vetřelci, protože jinak by přišla o život. Určitě by se ale v některých situacích chovala jinak, pokud by se měla ke komu vracet. Ale jelikož je její jediná dcera mrtvá, nemá prakticky co ztratit. Proto se z Ripleyové stala tak brzy a rychle drsňačka se vším všudy. Další potvrzení, že žena může vést dobrodružný/nebezpečný život, když je její dítě mrtvé.

Trochu komplikovanější ale v základě stejný koncept tvůrci naservírovali také do dalšího Oscarového sci-fi snímku Příchozí. Případ zesnulé dcerky přijde až po misi. Přesto její matka (Amy Adams) je právě těmito negativními budoucími vzpomínkami motivovaná. Budoucí tragická událost matce dává sílu, aby pokračovala v současném úkolu naučit nově příchozí mimozemšťany lingvistice za pomocí černé tabule a křídy. Bez těchto vzpomínek by to pravděpodobně vzdala, protože by neměla důvod odhalit co skrývá budoucnost.

Mužské postavy se také docela často stávají superhrdiny hned potom, co jejich milovaní zemřou. Jenže tato touha začít žít dobrodružný život vychází z pozitivního a ušlechtilého uvažování. „Potkala mně strašná věc, ale nechci, aby se to stalo i jiným lidem.“  Na druhé straně žena, která se chce vydat na úplně totožnou cestu, je automaticky vyobrazovaná jako osoba, která je naštvaná a sebedestruktivní. Nic ušlechtilého na tom není, protože v ničem jiném ženské postavy už zkrátka dobré být nemohou. Alespoň podle tvůrců ne, jak to tak vypadá.

Naše kultura přináší na filmová plátna ženské postavy, které jsou sexy a mladé. To není nic zvláštního a už jsme si na to tak nějak zvykli. Jenže scénáristé nemůžou přestat dělat věci ve filmech divnější. Pro tento obvyklý znak by šlo použít heslo „Born Sexy Yesterday“. Narozená včera, ale o to víc sexy. Tak to dopadá, když myšlení batolete nacpete do těla zralé herečky těch nejideálnějších mír. Tento znak ohledně ženských postav se také drží převážně sci-fi žánru.

Vše vypovídajícím příkladem je dobrodružná sci-fi komedie Luca Bessona Pátý element. Osamělý, lehce asociální taxikář shodou okolností potká ženu, která potřebuje pomoc. Problém není v její atraktivitě a dospělém těle, ale v jejím myšlení. Navzdory tělesné zralosti je silně naivní, se slovníkem a myšlením na úrovni teprve několikaletého batolete. Ideální kombinace pro děsivého strejdu: žhavé tělo, komplex závislosti sousedící s psychózou a dostatečně drsná povaha zabít každého, kdo se ženě postaví do cesty. Právě postava Leeloo z Pátého elementu je tím nejlepším příkladem. Ženská postava vytvořená v laboratořích, odkud unikne a doslova přistane v kabině místního taxíku Johna McClanea. Společně se vydají na dobrodružství plné zběsilých přestřelek. Během nich se Leeloo učí o tom, kdo je, o společenských mravech a dalších věcech. Aby si nakonec mohli spolu parádně zašpásovat.

Vyměňme sci-fi svět plný digitálních efektů za svět uvnitř počítačové sítě. Proč? Protože tam najdete další příklad velice atraktivní ženské postavy, která moc rozumu nepobrala. Řeč je o akčním sci-fi TRON: Legacy. Postava Quorry (Olivia Wilde) je vnímavý počítačový program, který však vše bere doslova, protože nezná širší aspekty myšlení jako například ironii nebo sarkasmus. Podobný doslovný způsob myšlení mělo také pár mužských postav. Například Thor ve svém prvním filmu nebo Drax ze Strážců galaxie. Také Quorra se během pokusu o útěk z počítačového světa se svým skorostvořitelem a jeho synem učí, kým je, a základním společenským mravům.

Tento fakt lze převést na chování velkého množství mimozemšťanek v populárním Star Treku. Nebo alespoň u všech, které navštívily Kirkovu ložnici. Nevztahuje se na ně heslo „Born Sexy Yesterday“, protože se zkrátka nezrodily ze dne na dne jako ženské postavy ve výše zmíněných filmech. Ale většina nemá ponětí o pravidlech lidské kultury, což jim dává značnou nevýhodu při rozpoznávání, kdy se s nimi muž chce přátelsky pobavit nebo je dostat rovnou do postele.

Tento fakt nevypovídá pouze o ženách, ale také vyobrazuje několik nepěkných vlastností mužských postav. Ti jsou většinou popisovaní jako asociální nuly natolik narušení, že je v jejich silách získat srdce pouze těchto sexy žen s myšlením batolat. Všechny ostatní mají tolik rozumu, že by s nimi na rande nešly.

Tento nešvar se objevuje více v knižních titulech. Své zastoupení má ale také ve filmové tvorbě. Nejčastěji na tento znak narazíte při čtení situací, které spisovatel nikdy neprožil. Je jedno jak moc se mužští spisovatelé snaží věrně popsat ženské představitelky, někdy i hlavní, ve svých knihách. Je nejtěžší psát o věcech, které jste nikdy neprožili a ani neprožijete. Právě proto popis žen v knihách od mužských spisovatelů se docela často setká s nepochopením. Ženské hrdinky jsou často přesexualizované a narcistické, že je skoro zázrak, že nejsou hned v úvodu knihy vzrušené jakýmkoliv objektem v okolí osmi kilometrů.

Nedávno proběhla na toto téma diskuze. Jak často ženy tvrdily a tvrdí, že jsou schopné vykonávat stejnou práci jako muži, tak pro tentokrát se to otočilo. Jeden ze spisovatelů poukázal sám na sebe jako na živý důkaz toho, že muži jsou stejně dobří v psaní z ženského úhlu pohledu jako ženy. Jeho styl psaní se začal šířit jako virus, i když ne kvůli důvodům, které by se mu líbily.

Ženské hlavní hrdinky z pohledu mužských spisovatelů zkrátka nedokážou přestat myslet na to, jak vypadají. Především na svá prsa a zadky. Jakmile si jednou tohoto stylu psaní všimnete, nemůžete ho přestat vidět úplně všude. Tento problém se objevuje pouze v románech psaných nějakými amatéry. Jeden uživatel Twitteru poznamenal, že lze najít tento styl psaní ve všech knihách od Philipa Rotha přes Ernesta Hemingwaye po Jonathana Franzena. Dokonce i současný spisovatelský velikán George R. R. Martin si to neodpustil. Když v knižní sérii Hra o trůny poprvé představoval třináctiletou Daenerys Targaryen, měl pocit, že musí poukázat na to, že její ňadra se pod vestou pohybovala naprosto volně. Moje otázka je: Proč? Seriálová verze se snažila tyto sexistické popisky ženských postav vyvážit zhruba pětistovkou máchajících klacků. Jestli je to výhra nebo ne, to nechám na vás.

Od počátků filmového businessu až po současnou tvorbu ženy tvoří nedílnou součást velkých filmových pláten. Počátky byly komplikovanější a dramatičtější, ale dnes již jsou všechny rozdíly mezi herci a herečkami smazané. Ženy mohly hrát jakékoliv role, pokud alespoň sem tam jejich postavu někdo unesl, zabil nebo unesl a pak zabil. Po čase tvůrci došli k závěru, že téměř padesát procent lidstva je skutečně vláčené bahnem neštěstí a zneuctění. Scénáristé začali vytvářet charakternější ženské postavy s duší jako například Ripleyová z Vetřelčí série, princezna Leia ze Star Wars ságy nebo Buffy Summers jako seriálová přemožitelka upírů a dalších temných sil. Mohla by sice stále vznikat série hrdinek, které unese každý trouba, ale myslím, že diváci by toho začínali mít dost. A tak naštěstí existuje několik drsných, inteligentních, nebojácných žen, které se mohou měřit s mužskými protějšky.

V posledních letech začal být pojem silné ženské postavy pomalu degradovaný vyobrazováním dívek pouze se střelnými zbraněmi. Bez hlubšího charakteru nebo inteligentního myšlení. Je to smutné. Ukázkovým příkladem je postava Trinity z kultovní sci-fi trilogie Matrix. Pravdou je, že v celé trilogii nemá žádnou podstatnější roli než vyhazovat věci do vzduchu, střílet po jednom o tomtéž chlapovi a osudově se zamilovat do hlavního hrdiny. Komplexnost jejího charakteru je srovnatelná s kaluží vody. Prázdná, neoriginální stejně jako je kaluž plná vody. Já se ptám: „Kde je nějaký příběh o ženě, o které se za celé tři filmy prakticky nic nedozvíme?“

Ještě smutnější je fakt, že spousta ženských postav trpí úplně stejným problémem. Chybí jim jakékoliv hlubší charakterové vykreslení, abychom se mohli s postavou ztotožnit nebo soucítit. Stejným neduhem trpí postavy Valky z animovaného dobrodružství pro celou rodinu Jak vycvičit draka 2. Tady se to dá ještě odpustit. Koneckonců, je to pohádka pro děti.

Jenže další postavy už z filmů pro celou rodinu nejsou. Na mysli mám Mako Mori z prvního Pacific Rimu, elfku Tauriel z Hobití trilogie nebo Pepper Potts z MCU či Lois Lane z DCEU. Všechny postavy jsou prezentované jako kompetentní osoby pouze ve svých oborech. V zásadních momentech nechávají důležité tahy na druhých. Opakem těchto takzvaných hrdinek je například princezna Leia, která bere osud a akci do svých rukou bez ohledu na případné následky. Tím dokazuje, že se jen tak něčeho nezalekne a rozhodně nečeká, až ten krok udělá někdo jiný. Závěrem – méně postav jako Trinity a více Leile podobných postav. Ještě zbývá odstranit incestní vztahy a bude to téměř dokonalé.

Ondřej Blahut

www.cracked.com