Vzal si slovo před posledním promítáním ve Velkém sále pro veřejnost. Stoupnul si před mikrofon, ale nepoložil ho, jak mívá zvykem, ale rozloučil se s diváky i s celým letošním ročníkem Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Po té mu hostesky nosily jednu kytici za druhou a v sále to vypadalo, že lidé budou aplaudovat ve stoje. O kom je řeč? Nebyl to Mel Gibson ani jiná zahraniční delegace, ale Petr Folprecht. Technik karlovarského festivalu, který potlesk publika ve Velkém sále na rozdíl od těch největších hvězd zažívá každý rok. Je jedním ze symbolů festivalu a jeho pokládání mikrofonu před projekcí je už neoddělitelnou součástí promítání ve Velkém sále hotelu Thermal.
Vy jste profesí právník. Jak dojde k tomu, že se pražský advokát stane technikem na MFF v Karlových Varech?
V mém případě to byla docela jednoduchá cesta, protože já jsem původní profesí promítač. Vyučil jsem se v kině Svět a pak jsem pracoval v kině Květen. Na festival jsem začal jezdit právě jako promítač. Začínal jsem v hotelu Pupp, když ještě nestál Thermal a chvíli jsem byl taky byl v Richmondu. O to, že jsem technickým dozorem nad projekcí právě ve Velkém sále, se pak zasloužil pan režisér Zachariáš.
Jak dlouhou jste technikem na MFF KV?
Já mám vlastně letos výročí. Celý rok jsem si to neuvědomoval, až tady jsem se zamyslel nad tou čtyřkou v letošním roce a počítejte se mnou: v roce 1974 jsem jel na festival poprvé, takže mám teď čtyřicáté výročí.
Co je kromě pokládání mikrofonu vaší starostí na festivalu?
Zajišťuji celý technický dozor. Ono to vypadá jednoduše, ale souvisí s tím zkoušky hlasitosti, měnění hlasitosti třeba i během projekce a také řešení technických problémů během představení.
Už několikrát jsem četl, že Váš úspěch při pokládání mikrofonu leží některým z pořadatelů festivalu v žaludku. Cítil jste někdy tendence se Vás „zbavit“?
Neřekl bych zbavit se mě, spíš ne každému jsem úplně po chuti. Právě tady má svůj díl pan Zachariáš, který si mě vybral do své znělky v roce 2001 a zasloužil se, že jsem i nadále technikem ve Velkém sále. Ne každému se to musí líbit, ale spousta lidí mě oslovuje, fotí se se mnou, podepisoval jsem se na trička atd. Když mám pocit, že jsem někde zbytečný, nadbytečný, tak jdu od toho sám od sebe, ale z těch reakcí lidí tady mám pocit, že to má smysl.
Jak to začalo? Kdy vám poprvé na festivalu zatleskali?
Poprvé jsem stál ve Velkém sále a čekal, až budu moci dát signál, že film může začít. Delegace odešla a mikrofon tam zůstal trčet na pódiu. Nikdo nic neřekl a začalo se promítat. Lidé začali pískat, hlavně ti v prvních řadách, tak jsem tam šel, mikrofon položil a hrálo se dál. Nejdřív to byl takový nesmělý, děkovný potlesk a podívejte se na to teď.
Máte oblíbeného filmového tvůrce?
Těžko jmenovat jednoho režiséra. Samozřejmě mám rád filmy pana Menzela a taky pana Formana.
Máte možnost během festivalu chodit do kina?
Já vidím všechny filmy, které se promítají ve Velkém sále. Ono to souvisí s mojí prací tady. Musím být neustále ve střehu, kdyby se něco stalo. Ten poslední, co se promítal právě teď (Still Life, 2013), nebyl špatný, ale chytlo mě to až v poslední třetině. Tam už to bylo ono .
