RECENZE: Útěk z teritoria smrti

Jedním z nich je i chlapec s přezdívkou Kniha. Vyrůstá ve vojenském táboře spolu s dalšími chlapci, kteří byli poškozeni nemocí z ozáření. Všichni se učí dovednostem potřebným k přežití a jsou připravováni na svoji budoucí kariéru. O vnějším světe neví vůbec nic. Kniha se touží stát úspěšným absolventem výcviku a důstojníkem. Vše se ale změní, když zachrání život záhadnému cizinci jménem Kočka, který mu odhalí pravdu. Nic není, jak se zdá. Nemají se stát součástí armády. Jejich barva kůže, postižení, vyznání, vše čím se liší, z nich dělá Podřadné. Objekty kruté zábavy. Jsou jen Kořist.

Jejich jedinou nadějí, jak přežít hru na kočku a na myš, je útěk do cizího teritoria. Kniha a jeho přátelé se tak společně s dívkami z vedlejšího tábora vydávají na riskantní cestu. Ale Lovci už jsou připraveni. Chlapci a dívky musí čelit krutým pronásledovatelům, nehostinné krajině a zmutovaným zvířatům.

„Jsi jen hlupák, jestli si myslíš, že vám všem říkají PD, protože to je zkratka pro poddůstojníky. Je to zkratka pro Podřadný druh. Což je přesně to, co vy všichni jste. Podřadný druh.“

Útěk z teritoria smrti na první pohled vypadá jako zajímavá dystopie. Pohledná obálka a lákavá anotace však maskují  zmatený příběh plný nelogičností. Nejpozitivnější věcí na knize, která si zaslouží pochvalu, je nápad. Ten má určitý potenciál. Postapokalyptické příběhy pořád frčí. Kniha v sobě kombinuje osvědčené prvky. Koktejl přísad jako jsou odvážní teenageři, radioaktivitou zamořený svět a spousta nebezpečí, už několikrát zabral. Vzpomeňte si na Hunger Games a Labyrint.

Byla to hra. Čtveřice mužů s útočnými puškami, proti šesti PD beze zbraně. Lovci versus kořist.

 Příběh je psán ve dvou liniích. První je vyprávěna přímo z pohledu Knihy. Druhá linie sleduje osud dívky Hope a zcela bezdůvodně je psána ve třetí osobě. Autorovi možná šlo o odlišení postav, ale tento kontrast působí rušivě. Hlavních postav je kolem třicítky. Nejvíce prostoru je věnováno Knihovi a Hope. I tak jsou jejich charaktery málo rozvinuté. Ve vypjatých situacích občas oba postrádají emoce, jindy se jimi naopak nechávají unést. Největším problémem je však hromada nelogičností. V této knize je možné téměř vše. Řídit člun jen s jedním pádlem, lovit obojživelníky na poušti, za jednu noc se naučit mistrně střílet nebo jíst shnilé maso a nic se vám nestane. Jsou to maličkosti, ale ve výsledku jich bylo příliš.

V průběhu čtení se nedozvíte nic o Republice Pravá Amerika, o apokalypse, ani o světě celkově. Nad vším tak visí jeden velký otazník – proč? Hlavní hrdinové bezhlavě prchají z jednoho teritoria do druhého, aniž by věděli, jestli tam nebudou ve stejné pozici. Provází je i velká dávka štěstí. Potřebujete se dostat do tajné kanceláře? Je odemčeno. Potřebujete proniknout do střeženého tábora? Má díru v plotě. Korunu tomu nasadí závěr, který vás zaručeně pobaví, i když to nejspíš nebylo jeho účelem.

Pokud dokážete ignorovat logické nesrovnalosti, není to tak zlé. O akci není nouze a děj je svižný. Neustále se něco děje a čeká vás řada zvratů. Místy je Útěk z teritoria smrti opravdu podařený a je radost ho číst. Poutavý příběh tak zbytečně trpí tím, že ho autor ukryl pod nános nedomyšleností. Méně sečtělí a nenároční čtenáři ho však ocení  i přes jeho negativa.