>
 

Světová

vydáno 22. 10. 2016

Recenze: Můj boj… o čtenáře

Recenze: Můj boj… o čtenáře Sandra Procházková

Ve zkratce: Cyklus bývá označován jako literární reality show. Je nutno přiznat, že trpí stejnými vadami jako jeho televizní obdoba.

60%


Hodnocení čtenářů: 0 (0 hlasů)

První kniha šestidílné série Můj boj vtrhla na český literární trh obalena protichůdnými reakcemi a notnou dávkou kontroverze. Podobný cirkus má vždy dvě strany. Přitáhne spoustu pozornosti, ovšem také vytvoří nesmírně silná čtenářská očekávání.

Úvodní pasáž je výkladní skříní celé knihy a zároveň její nejlepší reklamou. Úvaha o smrti je exhibicí Knausgårdova literárního umu. Smrt jako abstraktní entita je okouzlující, což se nedá říct o smrti přítomné, hmatatelné. Nerovnost mezi nimi ukazuje hloubku pokrytectví západní civilizace, pokud se jedná o konec lidského života. Když rozklad probíhá v ústraní mimo zraky světa, vše je v pořádku. Ovšem je nemyslitelné, aby se tak dělo veřejně.

Pasáže, v nichž se autor vrací do dětství, ztrácejí syrovost a virtuozitu úvodních stran. Přesto předkládá živoucí obraz chladného dospívání, v němž se čtenář může poznat a dobarvit příběh hlavního hrdiny vlastními vzpomínkami. Na dospívání Karla Oveho není nic neobvyklého. Jeho život se přelévá mezi školou, domovem a světem hudby, který přirozeně sdílí s několika přáteli a bratrem Yngvem. Právě starší bratr je nejbližší postavou v jeho životě a zůstává jí i v okamžiku, kdy bratr žije v dalekém Bergenu s matkou, zatímco Karl Ove zůstal žít s otcem.

Postava otce se v průběhu vyprávění proměňuje jen navenek. Jeho skutečná podstata zůstává Karlu Ovemu skrytá. Nedokáže rozklíčovat jeho motivace ani pochopit jeho chování. Když začne otec sklouzávat do hlubin závislosti na alkoholu, je už Karl Ove z domu a role vzdáleného diváka mu vyhovuje. Úpadek otcova života jde ruku v ruce s rozkladem jeho těla. Pití ho vyžene z druhého manželství i ze zaměstnání. Útočiště nachází v domě své matky, babičky Karla Oveho. Zde pokračuje v rozkladu a promění ho v nechutné doupě plné výkalů, flašek a odpadků.

KOUKNI SE  RECENZE: Hush Baby-minulost vás vždycky dožene

Cyklus bývá označován jako literární reality show. Pokud tento žánr přijmeme, je nutno přiznat, že trpí stejnými vadami jako jeho televizní obdoba. Snaha šokovat a zveličovat míru otevřenosti působí v televizi často směšně. Knausgård se směšnosti vyhnul, ale za to naplno spadl do pasti monotónnosti. Umění míchat popisy všednodenních úkonů s úvahami či vzpomínkami tkví ve správné míře. Tato harmonie zajistí, že se čtenář nezačne nudit a cítí se plně saturován vjemy i myšlenkami, byť se takzvaně nic moc neděje.

Knausgård popisuje každý hrnek kávy, každou cigaretu a všechny čisticí prostředky, které musel použít k vyčištění otcova zaneřáděného doupěte. Nedokázal to však protkat dostatečným množstvím úvah a myšlenek. Jako čtenář, kterého nalákala k přečtení právě úvodní část věnovaná smrti, jsem si většinu knihy přišla podvedená.

„Srdce má snadný život: tluče, dokud může. Potom se zastaví. Dříve nebo později, v ten či onen den, ustane jeho tepající pohyb sám od sebe a krev začne téct k nejníže položenému bodu těla, kde vytvoří malou tůňku, viditelnou zvenčí jako tmavé, měkké místo na stále bledší pokožce, zatímco teplota klesá, končetiny tuhnou a střeva se vyprazdňují.

Tyto změny probíhají v prvních hodinách tak pomalu a uskutečňují se s takovou jistotou, že v sobě mají až cosi rituálního, jako by život kapituloval podle určitých pravidel, podle jakési gentlemen’s agreement, jíž se řídí i představitelé smrti, poněvadž vždycky počkají, dokud život nevyprchá, než zahájí svou invazi do nových končin. Ta je ovšem neodvolatelná. Obrovské houfy bakterií, které se začínají šířit uvnitř těla, nic nezastaví. Kdyby se o to pokusily jen o několik hodin dřív, setkaly by se s okamžitým odporem, ovšem teď je Všude kolem nich klid, takže pronikají vlhkou tmou stále hlouběji.“Můj boj 1: Smrt v rodině

Zahraniční recenze, zejména pak ty norské, zmiňují hranici mezi tím, o čem je správné psát. Míra otevřenosti v líčení rodinných vztahů není ani zdaleka tak palčivá, alespoň ne v tomto dílu. Společenské styky vyžadují spoustu povinných tanečků, které provádíme zkušeně a odevzdaně, přestože jen málokdy to tak skutečně cítíme. Telefonáty blízkým, povinné otázky na to, jaký měli den, jak se mají děti…

KOUKNI SE  RECENZE: Kniha zvláštních nových věcí aneb bezkonkurenční Faber!

Kdyby z románu odpadl přiznaný autobiografický rozměr, šlo by jen o další fiktivní postavu, s níž bychom mohli tajně (velmi tajně!) sdílet nechuť proskakovat obručemi společenské opičí dráhy. Fakt, že nedošlo ke změně jmen a že zmínění lidé jsou stále naživu, je jistě zajímavý pro marketing, ale neváže se k němu žádná literární hodnota.

Ta vzniká tehdy, pokud autor šikovně zpracuje námět, ať už je autobiografický, nebo ne. Také je naivní představovat si, že by člověk vůbec byl schopen naprosté upřímnosti a otevřenosti. Vždy jde o selekci, což sám Knausgård potvrzuje v další drobné úvahové pasáži (proč v paměti zůstává právě to, co si vybavujeme, nemluvě o vzpomínkách, o nichž víme, že se prokazatelně nestaly).

I přes zklamaná očekávání jde o slušně napsanou knihu s nesmírně zajímavými pasážemi. Prospěl by jí aktivnější (a mnohem razantnější) redaktorský přístup – zhutnit a vyztužit kompozici. Přesto si do kalendáře značím únor 2017 a rozhodně si nenechám ujít druhý díl. Tam se to rozsekne a uvidím, jestli Knausgård vyhraje svůj boj o mě jako o čtenáře.

Karl Ove Knausgård: Můj boj 1: Smrt v rodině, Nakladatelství Odeon, 2016, přeložila Klára Winklerová, 416 s.

Knihu můžete koupit zde.

Sandra Procházková

Úvodní foto: Pixabay

Tags: , , , , , ,




Nahoru ↑

Dobré knihy