Recenze: Jen já, Tonya

Roku 1994 vypukl v krasobruslařském světě velký skandál – Tonya Hardingová, jedna z prvních žen, které skočily trojitého axela, byla zapletena do surového zmrzačení své soupeřky Nancy Kerriganové; měla tak být odstraněna nežádoucí soupeřka. Ještě v témže roce, narychlo spíchnut, vznikl o tomto incidentu televizní snímek Skutečný příběh Tonyi a Nancy (uvedený též u nás), ale teprve s časovým odstupem bezmála čtvrtstoletí přibyla další, tentokrát již méně prvoplánová verze téže události. Režíroval ji Craig Gillespie, ještě nedávno oceňovaný tvůrce reklam, nazývá se Já, Tonya a v titulní roli se blýskla Margot Robbieová.

Tvůrci – výsledku dozajista pomohli scenárista Steven Rogers a kameraman Nicolas Karakatsanis –  se soustředili na přiblížení hrdinčina stresujícího rodinného zázemí i konfliktního manželského svazku. Tonya od malička byla zvyklá na hrubé zacházení, ostatně vyrostla hmotně i duchovně zpustošeném (a proto také zhrublém) prostředí. Bezcitně, ba asociálně se chovající matka ji odmala nevybíravě nutila, aby se prosadila na bruslích.  Film výstižně načrtává obraz amerických chudých vrstev, vlastně lumpen-proletariátu, který zůstává pohroužený ve své bezmoci i marné naštvanosti.

Postavu Tonyi zvládla Robbieová na výbornou, výtečně postihla její neotesanost i nebetyčný talent. Dotkla se výbušných pocitů nespravedlnosti, když Tonya musela překousnout přezírání, ba opovržení, že vyčnívá z očekávaných mezí jak svým oděním (které si sama šila), tak hudbou, na níž tančila. Musela si vyslechnout poznámky, že je příliš plebejská a málo vznešená na tento sport, že nemá vhodné rodinné zázemí ani chování, aby mohla sloužit jako následováníhodný vzor. Robbieová to všechno promítla do trochu nakřáplého hlasu, do útočných, provokujících gest a pohybů, které prozrazují naprosto odlišné životní zkušenosti,  než je u sportovních hvězd běžné, nedůvěru k lidem i samotu mezi nimi.

KOUKNI SE  Recenze: Manželka a manžel odhalují krizi českého filmu

Dlužno ovšem doplnit, že možná ještě sugestivněji pojednala Allison Janneyová hrdinčinu matku. V soustředěném výrazovém monolitu jí propůjčila zarputile odmítavý výraz v obličeji, citovou odtažitost i přesvědčení, že vše, co podnikala, podnikala v dceřin prospěch – vyčte jí, že každý dolar, který vydělala, věnovala na tréninky. Janneyová postihla i matčinu nenávist, když se dcera od ní odstěhovala. Zhrzená žena neváhá najmout si křiklouna, aby před soutěží dceru znejistil svými urážlivými výkřiky. Ve službách senzacechtivých novinářů se Tonyu pokusí zdiskreditovat utajeným nahráním jejich rozmluvy.

Jestliže soužití Tonye s matkou bylo od počátku budováno jako (posléze oboustranně)  zraňující a z této linie nikde nevybočilo, přítomnost mužských postav se vyznačuje větším žánrovým rozptylem. Mám na mysli jak neurvalého manžela, tak samozvaného hrdinčina ochránce nebo neschopné, ba zmatkařské násilníky, najaté, aby zneškodnili hrdinčinu soupeřku. Kolísání mezi groteskní trapností a náhlou hrůzou stejně jako „italsky vášnivý“ hrdinčin milostný vztah, zprvu tonoucí v ostýchavosti, aby se později (a opakovaně) rozkmital od romantické lásky k surovému bití, se zdají být rušivou příměsí, avšak není zjevné, zda režisér toto polohu zvolil vědomě nebo k ní vyprávění dospělo jakoby mimoděk.

Každopádně atrakcí filmu jsou krasobruslařské jízdy. Margot Robbie se na roli pečlivě připravovala, usilovně trénovala, ale svěřila se, že třeba takového trojitého axela by nezvládla nikdy. Ostatně vrcholné sportovní okamžiky jsou dopracované pomocí počítačových kouzel.  Také zaplněné stadiony, které kamera okouzleně zabírá, vytvářejí působivou kulisu celému vyprávění, v němž přirozeně dominuje Tonya. To kolem ní se kamera točí, aby z co největší blízkosti postihla bravurní bruslení, piruety i ohromující výskoky, aby se jí v okamžicích úspěchu i zklamání dívala přímo do očí. Zároveň příběh získává jistý punc autenticity, když jednotlivé postavy pravidelně vídáme, jak po letech, kdy jakoby v dokumentárních vstupech vypovídají na kameru, komentují vlastní osudy i dění na ledě.  Skutečné aktéry však jen mžitkově spatříme až pod závěrečnými titulky.

KOUKNI SE  Recenze: Kong a jeho Ostrov lebek na Blu-ray

Já, Tonya je snímek jistě chvályhodný, který nechce upoutat ani lacinou sentimentalitou, ani zbytečnou brutalitou. Spíše se posmutněle zamýšlí nad tím, že člověk stěží dokáže svůj devastující původ, své rodinné kořeny přemoci, když si je vědom, že prosadit se je mnohem těžší, než kdyby vyrůstal v ideálnějších podmínkách. Tonyu, zbavenou dětství i vzdělání, která svůj osud víceméně nuceně spojila bezvýhradně s krasobruslením, lze vlastně považovat za svého druhu oběť výchovy a sportovního drilu. Odmala si zvykala na obhroublost a násilí jako běžnou součást lidské existence, na podceňování. Jeden z porotců jí dokonce sdělí, že hodnocení záleží také na tom, jak soutěžící reprezentuje „pravé americké hodnoty“.  

Co napsat závěrem? Příběh jistě osloví, avšak sotva poskytne natolik ohromující zážitek, abychom si jej vybavili a vraceli se k němu i po letech.

JAN JAROŠ

 

Já, Tonya / I, Tonya

USA 2017, 119 minut

Režie: Craig Gillespie

Scénář: Steven Rogers

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno