Hugo a jeho velký objev
Režisér Martin Scorsese na chvíli odbočuje od svých dramat, zachycujících drsné muže na pokraji sil i smyslů, balancujících na hraně zákona s působivou vitální silou odvracet, či působit zločiny. Jakoby se z této své ‚reality‘ na chvíli zasnil do zcela jiného světa. Do světa kouzel, naplánované náhody, zasněžené Paříže a počátků kinematografie samé. Do světa Huga Cabreta, do něhož nás láskyplně zve.
Působivý příběh sirotka, zoufale hledajícího své místo ve společnosti, ve světě za okny nádražní haly pařížského sídla vlaků i zábavy, jenž hýří barvami a skrytými emocemi. Za zvuků akordeonů, houslí a příjezdů vlaků, na pozadí nejrozmanitějších vůní, otevírá se před námi jedinečný svět pulzujícího hlavního nádraží poválečné Paříže. Místo shonu, spěchu a směsice hlasů, lidí, proudících z místa na místo. Uprostřed toho všeho stojí velké hodiny, přesně odměřující pravidelné úseky života, dávající přesný řád čemukoli smysluplnému. A za nimi…
Osamělý, prázdný a tajemný svět malého sirotka, zanechaného osudu. Malý Hugo Cabret, v podání kouzelně nesmělého Asy Butterfielda, se ocitá ve velkolepém nádraží, budově skrývající nejedno překvapení. Maminka zemřela před dávnou dobou, otec (epizodní, leč poučná role Juda Lawa, symbolizující poslední kousky bezpečí rodinného krbu) ji následoval po požáru muzea, v němž se staral o rekvizity. Jednou z nich byl také záhadný, poněkud čapkovsky vizionářský model robota. Umělá inteligence s klíčovou dírkou ve tvaru srdce je ale už dlouho rozbitá. Otec, coby vynálezce, kutil a umělec, se rozhodne za Hugovy asistence opravit robota jako odkaz synovi i svému životu. Náhoda si ale vybírá na Hugovi další daň a staví ho do dickensovského mýtu opuštěného sirotka, spoléhajícího na své vlastní schopnosti, pomoc druhých i přívětivou tvář paní Štěstěny.
Tak se toulající mechanik veškerých hodin na nádraží toulá životem, hledajíc své místo a cíl. Drobná krádež součástek ho zavede k osudovému člověku, díky němuž se celý život Huga a většiny stálých postav tohoto malého divadla, naprosto obrátí vzhůru nohama. Každý člověk prý skrývá nějaké tajemství, ukryté hluboko uvnitř. Někdy to jsou špatné vzpomínky, zraněná hrdost nebo bolestná ztráta. Prodavač Georges (s originálem téměř identický Ben Kingsley) prožil vše, co mohl. Zjizvený, nevlídný a zlomený jedinec, jehož vnitřní bolest divák nejdřív (velmi správně) nemá možnost pochopit. Scorseseho mistrovský tah tedy spočívá v síle vyprávění děje i v jeho interpretaci. Zprvu totiž divák chápe film jako příběh osamělého chlapce, prostřednictvím otcova odkazu hledajícího domov a lásku. Jako oponent je zde prezentován příjemně unylý nádražní inspektor (Sacha Baron Cohen), člověk bez citů, úsměvu a levé nohy. Postupně se ale před námi otevírá zdánlivě zcela jiná dějová linka, měnící význam filmu na hold světové kinematografii a uměleckému poselství člověka.
A otevírá ji právě sirotek Hugo Cabret. Svou dětskou naivitou i vzdorem postupně odhaluje jedno z velkých tajemství dvacátého století. Tajemství velikého muže, který se pod tíhou událostí i vlastních slabin uchýlil ze záře reflektorů do tmy, aby v bolesti i beznaději dožil svá léta. Hugo se za pomoci odvážné Isabelly (kouzelně usměvavá Chloë Grace Moritz) dostává k událostem, ovlivňujících nejeden život jednotlivých figur nádražního světa, ale celé světové kinematografie. V kulisách zasněžené Paříže pomalu poodhrnujeme oponu před jedním z předních tvůrců filmu, režisérem, hercem i scénaristou, panem Georgésem Méliésem. Člověk, který jako první dostřelil z děla na Měsíc, měl na svém kontě podle některých zdrojů až 500 krátkých filmů. Více o něm najdete na jakékoli filmové stránce na internetu, takže se jeho životním osudům vyhneme. Koneckonců, dělá to tak i Scorsese. Skvěle totiž skloubil dohromady fiktivní příběhy Huga a reálnost až historičnost pana Méliése. Celý film má tedy mnohem vyšší přesah, než ‚pouhá‘ rodinná komedie o ubohém sirotkovi.
Ano, Scorseseho film, podobně jako předloha Briana Selznicka, je vlastně dojemným holdem kinematografii jako takové. Pocity, které zažíváme jako tvůrci nebo příjemci, se mnohdy dají jen těžko vyjádřit. Naplněná touha po nesmrtelnosti, vlastním odkazu, nebo pouhé radosti z tvůrčího procesu, splňujícího všeobecná měřítka kritiky. Dokonalé zobrazení reality nebo pohádkový únik do světa lepšího, než jakého jsme sami součástí, jež je zdrojem potěšení a chvílí smysluplnosti. To vše a mnohem víc opěvuje Scorsese, jako by si na chvíli odskočil do světa za hranicemi. Stejně jako Hugo, konfrontován se strachem, nebezpečím a vědomím vlastní nedokonalosti, staví se Scorsese hrdě osudu vstříc s radostí v srdci, nostalgií po celém těle a úsměvem na rtech.
Martin Scorsese v průběhu celého filmu rozplétá jednotlivé linie, dějové odbočky v podobě romantických citů dvou odlišných párů s citem, zdánlivě pomalým tempem a elegancí, aby je na konci zase mistrovsky spojil dohromady v jeden padnoucí celek. Hugo, zvyklý opravovat stroje, hodinky a součástky, tak díky srdci jednoho robota, dosáhne toho, co hledal. Nakonec pozná, jaký je jeho cíl a opraví své vrcholné dílo – zlomeného staříka, čekajícího na naději.
Pár slov na závěr
Scorsese i za pomoci producenta Johnyho Deppa vytvořil kouzelný příběh, mísící fikci s realitou. Dílo, z něhož sálá bezpečí, klid a oslava lidského umění i emocí. Zdánlivě nevýznamnou postavu nenásilně zapracoval do silného příběhu, v němž herci i kouzla skvěle fungují pro všechna srdce, která se zdají být neopravitelná.
Charlie Brown
