Dostat se divákům pod kůži je jednoduché. Vše je jen otázka dobrého načasování – na začátku udáte rytmus, udržujete film ve stále stejně napjaté rovině a najednou bum! Návštěvníci kin se začnou vrtět na svých místech a doplní to trapným, rozpačitým chichotáním. Horor je na světě.
Co je na těchto filmech tak zvláštního? Jak je možné, že se vás drží ještě dlouho poté, co odejdete z kina? Proč jsou s vámi na cestě domů, sedí vedle vás v autobuse, vyšplhají se s vámi až do postele? Tyto filmy se totiž nesnaží publikum znervóznit krví a vnitřnostmi, i když i to může být poněkud děsivé. Jde o vyvolání strachu z přirozených lidských obav.
10. Babadook (2014)
Důvodem, proč byl horor Babadook děsivý, není použití stop-motion animace ani váš přítel, který vám 
volá ve tři ráno a jeho hlas se neuvěřitelně podobá panu B. To, co leží v srdci filmu, je strach, který prožívá každý z nás. Strach, že přijdeme o milovaného člověka.
V Babadooku se setkáváme s Amelií, mladou vdovou, která je pohlcena úzkostí ze ztráty svého manžela. Její zármutek je obrovský do takové míry, že se stává jejím osobním monstrem. Bojí se, že je špatná matka a nedokáže se postarat o svého syna. Ten tvrdí, že se po jejich domě toulá něco neviditelného. Nejspíš je to sám pan Babadook…
9. Vetřelec (1979)
Hororové sci-fi režiséra Ridleyho Scotta je prvotřídní hrůzou (v dobrém slova smyslu). Nad útoky na mužské členy 
posádky Nostromo jistě nemalý počet diváků kroutí hlavou, ale skutečná nervy drásající hrůza filmu je především inspirace kultovním mottem: „ Ve vesmíru tě nikdo křičet neuslyší.“
Člověk, který je úplně sám, daleko od domova, nikdo mu nepřichází na pomoc. Každého diváka zamrazí až na kost. Vidět, jak daleko od záchrany nešťastná skupina je a jak členové jeden po druhém umírají, je opravdu nepříjemný pocit. Není divu, že Ripleyová, která na neznámé planetě nakonec s krvelačným cizincem zůstává sama, pevně lpí na Jonesově kočce. Opuštěnost je totiž jeden z nejhorších lidských pocitů.
8. Oculus (2014)
Na první pohled se může Oculus zdát jako další unavující hororový film o strašidelném nadpřirozenu v jedné 
obyčejné americké rodině. Ale jen co dvě děti z této rozbité rodiny vyrostou a do rukou se jim dostane zrcadlo z jejich dávného dětství, tento film se začne rychle odklánět od zaběhnutého vzorce.
Žádní duchové, žádná monstra. Jen zrcadlo, které vyvolává halucinace u těch, kteří se do něj dívají, a naprosto je polapí. Jde o naprostou ztrátu kontroly. Tichý hlásek uvnitř nás nám při pohledu z velké výšky říká, abychom skočili. Oculus vás doslova přesvědčí, že skočit je dobré, dokonce to nejlepší řešení, které může být. Nebo snad, že žárovka může být vcelku chutné občerstvení…
7. Pontypool (2008)
V dnešním moderním světě jsme na technice závislí více než kdy jindy. Panika, která následuje, když někdo zjistí, že
svůj telefon nechal doma a teď je celý den odkázán jen sám na sebe, je až ostudná. Co když se ale jednoho dne stane komunikace nebezpečná?
Místní rozhlasové stanici přicházejí varovné zprávy, které akceptuje a prostřednictvím francouzštiny varuje posluchače radia, aby nekomunikovali v anglickém jazyce. Ti, kteří jejich varování neuposlechnou, se náhle ocitají ve smyčce, znovu a znovu opakují stejná slova, stávají se násilníky a napadají lidi ve svém okolí.
6. Věc (1982)
Strach z ostatních lidí. Je vám tento pocit blízký? Každý z nás už se jistě ocitl v situaci, kdy stál v místnosti plné lidí a
přemýšlel o tom, co se jim honí hlavou. A mnozí jsme došli k závěru, že je v pořádku být paranoidní a myslet si, že vás chce alespoň jeden z nich dostat. Nemluvě o tom, jak bychom se asi cítili, kdybychom byli v McReadyho (Kurt Russel) pozici – uvězněni na antarktické výzkumné stanici s nebezpečnými mimozemšťany, kteří umí dokonale napodobit formu svých předešlých obětí.
Z tohoto filmu se publiku svírá žaludek. Jen si to zkuste představit, stojíte vedle člověka, kterému věříte, mluvíte s ním, ale jakmile se k němu obrátíte zády, zjistíte, že je to vlastně někdo úplně cizí.
5. Frankenstein (1931)
Pokud nejste seznámeni s příběhem Frankensteina, stačí říct jen to, že je to monstrum složené z mrtvých těl oživené
bleskem. Není to ovšem vzhled ani činy, co diváky na filmu tolik děsí.
Jen co Frankenstein procitne, je uvězněn svým otcem do sklepení, protože pro své okolí působí nebezpečně. Zvířetem se stává až postupem času, po dalším a dalším odmítnutí. Všichni, kdo s ním soucítí i potom, co se stane bestií, se stoprocentně někdy cítili jako outsideři. Což je asi každý z nás.
4. Neutečeš (2014)
Na první pohled to vypadá jako hodiny sexuální výchovy. Nemějte sex, protože jinak budete prokletí a zemřete. Ale 
jde o víc než o doporučení abstinence.
Když jste prokletí, jste prokletí. Smrt může být oddálena, ale nevyhnete se jí. A o to přesně jde – strach z nevyhnutelnosti. Nic není horšího než vědomí, že se k vám pomalými krůčky přibližuje smrt.
3. Jezero smrti (2008)
Upíři, vlkodlaci, zombie. Tyto věci mohou být reprezentovány jako něco, čeho se bojíme, ale Jezero smrti nabízí 
něco naprosto jednoduchého, z čeho máme strach úplně všichni. Puberťáci. Smějte se, jak chcete, ale pokud ve vás nekoluje ani sebemenší pramínek strachu, že vás v noci na cestě domů přepadne gang dospívajících dětí, zřejmě jste nikdy nečetli noviny.
Teenageři byly v mnoha případech démonizováni neoprávněně, ale někdy jsou schopní skutečně čehokoliv. Zvědaví, vzpurní, přesvědčení o tom, že jsou nedotknutelní. Film Jezero smrti tento strach dokonale přiživuje a ukazuje svět, ve kterém pro skupinu mladých puberťáků neexistují žádná pravidla, bez ohledu na to, jak absurdně to vlastně zní.
2. In Fear (2013)
Každý, kdo si vyzkoušel řídit v cizí zemi, ví, že jezdit po úzkých cestách a nevědět, kde se právě nachází, je noční 
můra. A co teprv, když vás někdo sleduje? Někdo, kdo vám chce ublížit?
Většina filmu se odehrává v autě se dvěma pasažéry (Iain De Caestecker and Alice Englert), kteří se marně snaží najít hotel na venkově v Irsku. Když se začne stmívat, propadají panice a jejich strach se každým okamžikem zvětšuje.
1. Noc oživlých mrtvol (1968)
Režisér George A. Romero diváky vyděsil svými zombie. Není to proto, že trhají lidská těla na kusy a rádi by si pochutnali na našich mozcích. Oni reprezentují něco naprosto děsivého – myšlenku, že se z člověka stane jedno velké bezduché stádo.
Snažíme se být individuální, ale přesto vystrčit hlavu nad parapet znamená riskovat to, že můžeme být střeleni. Jak bychom bojovali proti blížící se hordě zombie? Snažili bychom se zachránit bez ohledu na to, jaké úsilí by nás to stálo a jak daleko bychom museli zajít, než bychom nakonec byli pohlceni? Nebo by bylo jednodušší se vzdát a prostě se kolébat s davem?
Tereza Brunerová
www.whatculture.com
