Láská má stejně blízko k srdci jako nenávist. Ačkoliv máme tyto dva pocity v povědomí zafixované jako naprosto stejné, mají víc společného, než jsme si ochotni připustit. Obě tyto emoce patří k těm nejhlubším, kterých jsme schopni. I když nás láska umí povznášet a nenávist nás srazí na dno našeho emočního bahna, jsou to rodné sestry, které není radno podceňovat. Mohou se nám přihodit ještě horší věci, když se o nich naučíme uvažovat odděleně.
Klasik říká, že žena se učí milovat stejnou měrou, kterou se učí nenávidět. Ať už to myslel jakkoliv, je pravda, že my ženy jsme v obou výše jmenovaných emocích jako bájný pták Fénix. Necháme se jimi spálit, abychom dokázaly povstat ze svého vlastního popela.
Láska nám nasazuje růžové brýle. Máme chuť hory přenášet, nebo na ně vylézt, hubnout, bláznit, zbožňovat. Máme pocit, že dokážeme všechno. Proč? Protože jsme si toho druhého dokázaly pustit k tělu tak blízko, že se stal naší součástí. Dopustily jsme se té neopatrnosti, že překonal náš ochranný štít. Pustily jsme ho tak daleko, že jsme uvěřily, že za něho dýcháme, že naše srdce tepe jeho rytmem, že nikdy nebylo žádné před tím.
Ať už si za to můžeme samy, nebo jsme jen narazily na nepravý model, přijde okamžik, kdy se tato část našeho nitra oddělí. Vyčlení se s bolestným trhnutím, jako když sundáváte náplast. Jenže tenhle červený flíček jen tak nezmizí. Je to přeci kus našeho já, nádech v odpovědi na náš výdech, ne naše druhá polovina, ale naše součást. My jsme tomu uvěřily a on zradil. Pokořil naše já, zradil naše instinkty.
Dokud přetrvávala víra v MY, dokázaly jsme obelhat všechny naše bezpečnostní mechanismy. S hlukem, který doprovázel okamžik, ve kterém se bortilo tento kouzelný pojem, zrodila se nová síla. A stala se silnou právě proto, že byla tak blízko našemu nejniternějšímu já.
Čím intenzivněji milujeme, tím víc nenávidíme. Zradit nás se nevyplácí. Pokud jsme byly ochotné hory přenášet, nyní jsme schopné hory rozdrolit a ten písek vám nafoukat do očí.
Ačkoliv si budete myslet, že naše nenávist nebere konce, aniž byste znali počátek, budete si přát tichou eutanazii. Stejně jako jsme byly schopné všeho v lásce, v nenávisti se nebudeme štítit ničeho.
Když už si budete myslet, že naše zloba nikdy nezemře, tiše usne. Přesně v ten okamžik, kdy budeme vědět, že naše vnitřní hradby byly obnoveny stejně jako kontrola nad nimi. Chvíli z nich budeme jen tak tiše shlížet. Pak připustíme, že je nám za nimi smutno a opět otevřeme brány.
Ženy jsou v nenávisti urputné a vytrvalé. Stejně jako v lásce. Tyto dva city se rodí ve stejný okamžik, s jakým umírají. Ve chvílích planoucí lásky však umí vynahradit i ten drobný riskantní fakt, že jednoho dne vás mohou i nenávidět.
Darina D.
