Každý lék může mít nebezpečné vedlejší účinky. Ale každé vedlejší účinky se taky dají sehrát. Stačí mít odbornou pomoc. To je jen jedno z témat, kterými se zabývá nový film Stevena Soderbergha. Rooney Mara, která na sebe přitáhla pozornost hlavní rolí ve Fincherových Mužích, kteří nenávidí ženy, tu hraje mladou ženu Emily, která po propuštění svého manžela (Channing Tatum) z vězení začíná mít deprese a léčí je novým lékem. Ten však má až životně nebezpečné vedlejší účinky. Vyrovnat se s depresemi jí pomáhá pohledný psychiatr Jon (Jude Law). Když Emily pod vlivem léku provede něco hrozného, do případu se zapojí i její bývalá psychiatrička Victoria (Catherine Zeta-Jones).
Příběh je vlastně docela prostý. Tedy aspoň se to do dvou třetin zdá. Nabízí se však samozřejmě otázka, proč by Soderbergh točil o prostém příběhu depresemi zmítané dívky, na kterou působí nějaký lék. Nebyl by to on, aby se příběh nakonec neobrátil úplně naruby.
Vedlejší účinky vám pořádně zamotají hlavu, pokud jdete do kina jen s očekáváním z traileru. První část filmu je působivá a Rooney hraje křehkou ženu trpící depresemi opravdu dobře. Celé je to však tak nějak podezřelé. Režisér opatrně, ale nepřehlédnutelně, vkládá do děje náznaky, které jsou na konci uspokojivě vysvětleny. Možná až příliš uspokojivě, ale o tom později.
Manželský pár, který musí hned na začátku vztahu čelit čtyřletému odloučení, je sám o sobě zajímavým motivem. A skutečnost, že žena po manželově návratu místo radosti a úlevy pociťuje depresi a sebevražedné sklony, je zajímavá ještě víc. To všechno je navíc nahlíženo hned z několika pohledů, takže máme docela dobrou šanci udělat si na situaci vlastní názor. Do hry vstupuje několik psychiatrů a lidé z Emilyna okolí, kteří jí v její těžké situaci svěřují své zkušenosti s antidepresivy. Navíc máme možnost nahlédnout i do soukromí psychiatra Jona, jehož manželství a vztah s nevlastním synem mají také svůj význam. Tvůrce nás zásobuje detaily i z jejich soužití, což příběh rozvíjí do širších souvislostí a dodává emocím mnohem uvěřitelnější charakter.
Vztah Emily s manželem je vlastně méně důležitý, než ten Jonův. Martin, kterého Tatum hraje příjemně umírněně, se snaží, aby všechno bylo jako dřív. Netuší však, že Emily si za ty čtyři roky udělala svoje vlastní plány. Když se na konci dozvíte, jakou roli v tom všem Martin měl, bude vám ho upřímně líto. Emily je totiž i přes svou křehkost (nebo právě díky ní) nejsilnější postavou, která svým chováním popostrkává ostatní postavy přesně tam, kde je chce mít.
Ač je hrdinka vlastně nesympatická a její chování nepochopitelné, do celého příběhu její vzezření i chování přesně sedí. Zpočátku se zdá, že režisér vsadil na herečku, která si může získat sympatie publika jen prostřednictvím lítosti. A když lítost skončí, zůstává už jenom averze. Ale konec jasně ukazuje, že malé náznaky, které z Emily činí ne zrovna ideální hrdinku, jsou vodítkem k uchopení celého filmu. Pokud při sledování budete mít pocit, že je něco špatně, není to ve vašem vnímání postav, ale v geniální režii, práci s kamerou a střihem. Sympatie si mnohem snáz získají “normální” postavy, které netrpí psychickými problémy, jsou více méně šťastné a úspěšné. A když se i jejich svět postupně rozpadá, není to prvoplánové mačkání emocí, ale vzrušující akce, napůl s detektivní a napůl se společensky aktuální tématikou. 
Soderbergh si na bedra vzal těžký úkol zaujmout diváka hned na několika frontách, a na všech frontách mu také přinést katarzi a nový pohled na věc. Musím říct, že se mu to podařilo a po oddechovkách Zkrat a Bez kalhot, a odtažité Nákaze, ukazuje naplno sílu svého vyprávění. Oslovuje diváky emocionálně, psychologicky i vědecky. Vyslovuje otázky, které se týkají každého z nás, ale nesnaží se moralizovat. Hrdinové jsou výhradní a jediní adresáti jeho názorového vyhranění. K divákům mluví tak precizně a zároveň umělecky, že to nelze považovat za vnucování jeho osobního pohledu na problém.
Velkou práci kromě režiséra a jeho obrazových prostředků odvádí celé herecké obsazení. Rooney Mara mi opravdu nebyla a není sympatická, ale je to tak správně, protože nejistota ve vztahu k postavě zajišťuje moment překvapení, který film nepochybně přináší. Channing Tatum jako nevědoucí manžel a oběť dostal ideální prostor z pohledu někoho, kdo jeho hezkou tvářičku a nevýrazné herectví nemá zrovna dvakrát v oblibě. Ti ostatní, kteří ho rádi mají, si na své moc nepřijdou, protože herec tu má opravdu jen vedlejší roli. Oproti tomu Jude Law zápasí s Rooney o každičký kousek filmu. Jejich uvěřitelné ztvárnění komplikovaných postav, které prožívají komplikované období, je pro úspěch filmu naprosto zásadní. Nejsou to sice nijak výrazné a obzvlášť zapamatovatelné výkony, ale svou roli jednoho dílku skládačky zastávají skvěle. Trochu mi vadila přítomnost Catherine Zeta-Jones, protože pro svou postavu je až příliš výrazná a slavná. Když jí příběh přichystá několik výrazných zvratů, působí její profláknutý obličej nechtěně rušivě a až parodicky. Naopak skvěle se do své role hodí Vinessa Shaw jako manželka doktora Jona. Je přirozená, krásná, inteligentní a chová se naprosto uvěřitelně. V příběhu je ještě nezvykle hodně vedlejších postav, které tvoří nepostradatelnou část mozaiky, ale jejich charaktery nejsou důležité.
Jak už jsem se zmínila, perfektní je i obrazová a střihová stránka filmu. Kamera je zcela regulérním vypravěčem a právě ona geniálně dávkuje detaily, které budují atmosféru. Tu zahlédneme nenápadný pohled, který možná něco znamená, tu vidíme pohyb, který prozrazuje lež…Režisér si kameru sám ohlídal, a proto je v dokonalé rovnováze s ostatními složkami filmového jazyka. Zvukově i hudebně je film podřízen obrazu, takže si těchto složek ani nevšimnete, což je v tomhle žánru správné. Střih je stejně detailní a chytrý jako kamera, takže velkou část atmosféry tvoří namísto hereckých výkonů právě tyto dvě složky. Dohromady vzniká celek, který nic nenarušuje, až na překombinovaný konec. 
Bohužel, opět je tu jeden konec, který kazí dojem z tak dobře řemeslně zvládnutého snímku. Jako by Soderbergh chtěl vynahradit divákům, že si s nimi tak dlouho hrál. Vysvětlení a hlavně dohra jsou tak doslovné, že by se za to nestyděl ani román z červené knihovny. Vůbec by nevadilo, kdyby alespoň jedna linie zůstala otevřená. Těch zvratů je tam taky nějak moc, ale to se dá omluvit vzhledem ke vzrušení, které jednotlivé zvraty můžou v divácích vyvolat (a ve mně vyvolaly). Ale když už jsme se stali součástí téhle chytré hry, je zbytečné nás vodit za ručičku až do samého konce, a ještě za něj.
Nicméně i tak jsou Vedlejší účinky skvělým filmovým zážitkem. Jedním z těch, ke kterým má smysl se vrátit. Právě proto, že příběh už znáte, a tak si můžete dosyta vychutnat všechny ty detaily a náznaky. Dobrá práce, pane režisére.
Vedlejší účinky
Side Effects
USA, 2013, 106 minut
Režie: Steven Soderbergh
Hrají: Rooney Mara, Jude Law, Channing Tatum, Catherine Zeta-Jones, Vinessa Shaw, David Costabile, Andrea Bogart, Kenneth Simmons, Mamie Gummer, Brian Distance, Ashlie Atkinson,Polly Draper
Klára Scholzová
