Černý muž byl zatčen policií. Teď sedí v kanceláři francouzského letiště. Naproti němu dvě ženy. Přestože jemu jde o vyhoštění ze země, ve které se už deset let snaží získat povolení k trvalému pobytu, starší z žen je viditelně více nervózní, nežli on sám. Možná z důvodu, že je to její první pracovní den v organizaci, která pracuje s imigranty a pomáhá jim řešit obtížné situace, možná proto, že jen velmi těžko skrývá sympatie, který v ní urostlý černoch vzbudil. Právě tady začíná příběh přistěhovalce ze Senegalu Samby (Omar Sy) a tak trochu záhadné Alice (Charlotte Gainsbourg), která od prvního okamžiku k Sambovi cítí víc, než by se z profesního hlediska slušelo.
Režiséři Olivier Nakache a Eric Toledano se proslavili především díky svému předposlednímu filmu Nedotknutelní (Intouchables, 2011). Ne že by tehdy byli nováčky na filmovém poli, ale do širšího diváckého podvědomí se dostali až díky adaptaci knihy napsané podle skutečného příběhu ochrnutého milionáře a jeho dosti neortodoxního ošetřovatele. Za to, že u nás toho nebylo o nich moc slyšet, snad trochu může i dost nešťastný překlad jejich filmu Je préfère qu’on reste amis (2005), který u nás běžel v kinech pod až troškovsky tupým názvem Jak sbalit superkost. Horší překlad snad měla už jen americká komedie American Pie (1999). Natočení Nedotknutelných byl pro oba tvůrce zlom v proslulosti. Zaprvé zde nalezli narativní způsob, který jim sedí a hlavně se líbí divákům. Ten se pohybuje na pomezí dramatu a komedie. Diváka nenutí k příliš hlubokým úvahám ani k dusivému smíchu, přesto vypráví o vážných tématech (ochrnutí, sociální nejistoty, chudoba) s úsměvnou lehkostí. Film v jejich podání je provazochodcem, který jde po laně s jistotou bez většího zaváhání. Žádné dramatické kolísání, žádné prudké emoce. Divák obdivně shlédne eleganci a jistotu s jakou po laně artista přejde. Za druhé to je spolupráce s hercem Omarem Sy, který i přes své značné rozměry budí dojemné sympatie jak zmuchlaný plyšák v peřinách dětského pokojíku. Tvůrci bohužel až příliš vycítili jistotu, která zaručuje úspěch a Sambu tak natočili v duchu Nedotknutelných.
Senegalský imigrant Samba se neúspěšně už deset let snaží získat povolení k trvalému pobytu. Mezitím bere jakoukoliv práci od pomocníka v třídírně odpadu, přes nočního hlídače až k umývači oken na výškových budovách. Bydlí u svého strýce, který sice má povolení i stálou práci, ale jeho sen o chatě u jezera a zabezpečení celé rodiny v Senegalu je stále jen jiskrou naděje v zatuchlém pokojíku v chudinské čtvrti. A když Sambovi je soudně nařízeno opustit Francii, stává se situace ještě více bezútěšnou. Sehnat práci je už takhle těžké a bez povolení takřka nemožné. Samba se musí neustále ukrývat a to nejen před policií, ale i dalším přistěhovalcem, kterému něco slíbil, ale slib už nedodržel. Světlým bodem v Sambově životě je jediný kamarád a hlavně Alice. Ta je sice svobodnou občankou, ale sužují jí jiné problémy, které ji brání žít normální život stejně, jako absence povolení k pobytu Sambovi.
Na první pohled je Samba větším dramatem, nežli Nedotknutelní. Tam rozdílnost povah hlavních postav dopředu zaručovala komičnost. Naproti tomu jsou povahy Samby a Alice podobné, navíc jsou oba zatíženi složitou životní situací. Komické scény tak zde vytvářejí spíše jen drobné gagy. Zápletkou je banální romantický příběh, který se tvůrci pokusili okořenit sociálním dramatem o problémech imigrantů a to se jim příliš nepovedlo. Jelikož jim chyběla stejně kvalitní předloha, jakou disponovali u Nedotknutelných, měli tvůrci být odvážnější a zkusit film natočit jinak. Třeba si vybrat jestli natočit drama, nebo komedii. Konec konců to je žánr, který by jim seděl. I zde prokázali smysl
pro gradaci vtipu např. ve scéně, kdy u Alice doma praskne boiler. A pokud chtěli natočit drama, mohli se alespoň inspirovat někde jinde. Dobrým vzorem by byl např. americký film Nezvaný host (The Visitor, 2007). Film snad s ještě banálnější zápletkou je natočen způsobem, který se navždy vryl do filmotéky mé paměti. Především proto, že víc, nežli s imigranty, divák soucítí s mužem, který se jim snaží pomoci. Postava staršího profesora, který je pouze pozorovatelem děje, právě dává filmu to, co diváka v táhna do příběhu, uvěří mu a dokáže se s ním sžít. Oproti tomu jsou stále dokola opakující se záběry na smutné oči Omara Sy spíš iritující, než aby budili pochopení, které si situace imigrantů jistě zaslouží. To, že takovou postavu prostředníka mohli vytvořit pomocí Alice, tvůrci nevyužili. Bohužel pravděpodobně záměrně. Dopředu si tak zaručili divácký úspěch, který je ale víc než kvalitou filmu zajištěn jeho propagací a v paměti diváků Samba i nadále zůstane spíše názvem živočišného tance, nežli značně pomalého filmu s pohádkovým koncem. Omlouvám se těm, kterým jsem takto prozradil, jak to dopadne, ale to je stejně jasné už po deseti minutách filmu.
Pavel Urík
Samba
Komedie / Drama
Francie, 2014, 120 min
Režie: Olivier Nakache, EricToledano
Hrají: Omar Sy, Charlotte Gainsbourg, TaharRahim, IzïaHigelin, Hélène Vincent, Christiane Millet, Jacqueline Jehanneuf, LiyaKebede, ClotildeMollet, IsakaSawadogo, Jean-Michel Correia
