Stalo se neoblíbeným pravidlem, že knižní bestseller musí být ve filmu rozkouskován na co nejvíce částí. A tak po Harry Potterovi, Hobitovi, Twilight a Hunger Games útočí i Divergence na naše peněženky. První díl byl víc, než jen akční romancec pro puberťáky. Měl slibný příběh a hlavní hrdinku, jejíž postava se ve filmu zajímavě vyvíjela. I samotná romance byla dostatečně uvěřitelná. Druhý díl však bohužel trpí úplně stejnou nemocí, jako třetí díl Hunger Games – silná hrdinka najednou zjišťuje, že není statečná a nechce, aby kvůli ní ještě někdo zemřel. Všechno, co první díl rozehrál, tak vlastně ten druhý popírá. Většina filmu se točí právě kolem sebelítosti Tris, která na sebe chce vzít všechnu tíhu světa, a zároveň by se nejraději vrátila tam, odkud přišla, a žádnou revoluci by nezačala. Ale pěkně popořádku. 
Děj Rezistence začíná tam, kde skončila Divergence. Tris a Čtyřka se coby divergentní skrývají u Mírumilovných a nevědí, co mají dělat dál. K akci je donutí útok Sečtělých a zbylých Neohrožených, kteří mají za úkol dostat všechny divergentní. Za tím samozřejmě stojí hlava Sečtělých – Jeanine s tváří Kate Winslet. Objevila totiž jakousi krabici, v níž se má ukrývat klíč k opětovnému nastolení míru. Otevřít ji však může právě jen divergentní. A je jasné, kdo bude tím vyvoleným. Tris se Čtyřkou se vracejí do města a setkávají se s novou armádou, která jim pomůže změnit poměr sil. Lovestory mezi Čtyřkou a Tris pokračuje předvídatelným směrem a jejich vztah utužují další problémy. Tris vzpomíná na rodiče i zabité kamarády a je ochotna obětovat pro dobro všech svůj život. Její oběť ale může být zbytečná…
Jak už jsem zmínila, emociální procesy hlavní hrdinky mají velký prostor na úkor akce. Tris však řeší jen to, co si sama zavařila, a děj tím nikam neposouvá. Na pozadí se připravují obě strany k filnální bitvě, ale my se namísto zkoumání zajímavých vedlejších postav neustále vracíme k Tris. U některých postav to není na škodu (Trisin nemožný bratr Caleb), ale u některých je to chyba, protože se z nich stávají jen figurky, které občas změní názor, když se to hodí (Christina, Peter). Přímočarým záporákem zůstává Erik, jehož příběh dospěje k uspokojivému konci. Vůbec by neuškodilo, kdyby místo scén plačící Tris dostaly více prostoru pohnutky Jeanine a vůdkyně armády odpadlíků Evelyn. Jejich představitelky jsou největšími hvězdami v obsazení a jejich herecké umění by si zasloužilo víc, než jen náznaky a bezchybnou vizáž (proč má vůdkyně odpadlíků, která se dlouhá léta skrývá před světem, tak výrazně namalované oči?). 
Nicméně hlavní hrdinka si zaslouží svůj vlastní odstavec. Shailene Woodley je skvělá a velmi nadějná herečka, je krásná a své postavě dává všechno. Jakýkoliv neúspěch filmu by rozhodně neležel na jejích bedrech. Když už srovnáváme s Hunger Games, Shailene Woodley je ve svých emocionálních projevech umírněnější, uvěřitelnější a snesitelnější než Jennifer Lawrence. Mezi ní a Čtyřkou to taky opravdu jiskří a těm dvěma by to každý přál i v reálu. Ale i tak je té lítosti příliš, protože diváci díky traileru očekávají víc akce, než v jedničce. A to se neděje. Nepříliš šťastná je podle mě také změna účesu – ten nový až příliš připomíná jiný film se stejným obsazením (Shailene Woodley a Ansel Elgort) Hvězdy nám nepřály, který dvojice natočila ve stejném roce jako Divergenci. Vlasy byly poznávacím znamením, které Tris dodávaly něco víc, než jen krásu. Navíc je to v příběhu jen samoúčelný počin dívky, která neví, co má dělat.
Jakmile konečně dojde na akci, film boduje. Scény jsou stejně násilné, jako v jedničce, což je osvěžující. Bohužel film degraduje to, že kladné postavy nikdy netrefí ani dvacet střelců ze samopalu, a kvůli přístupnosti se kamera často musí odvracet. Sérii od ostatních filmů odlišují simulace, které postavy absolvují kvůli své příslušnosti k frakcím. Těch Rezistence nabízí dostatek a počítačové triky jsou prostě perfektní. Když už tedy dojde na věc, dvě hodiny filmu utečou rychle. Otázka je, jestli tahle série potřebuje další díly. Konec je překvapivě propracovaný a kdo nezná předlohu, může věřit, že už nic dalšího nebude. Ale ono bude. A dokonce dvakrát. Co na to říct…
Klára Scholzová
