V kinech stále můžeme vidět film Pasažéři, který měl premiéru na konci loňského roku. Sci-fi snímek norského režiséra Mortena Tylduma o cestě za lepší budoucností nabízí nenáročnou podívanou, která dokáže zaujmout víc, než samotný popisek distributora. Ten k návštěvě kina příliš neinspiruje, ale pokud divák překoná nechuť vidět klasický katastrofický snímek, bude nakonec mile překvapen.
5000 pasažéru cestuje na luxusní vesmírné lodi, aby se stali novými obyvateli 
planety Homestead II. Vhledem k tomu, že cesta trvá více jak sto let, jsou pasažéři uvedeni do umělého spánku. Jeden z cestujících, technik Jim, se ovšem nedopatřením probudí už po necelých třiceti letech. Stává se osamoceným trosečníkem odsouzeným ke smrti dřív, nežli dosáhne vytouženého cíle. Po marných snahách dostat se zpět do umělého spánku se jeho přičiněním probouzí další z pasažérů, mladá a atraktivní spisovatelka Aurora. V normálním životě by si sebe vzájemně stěží všimli, ale odkázáni napospas samotě, vzniká mezi oběma pasažéry víc než jen přátelské pouto. Ovšem jen do doby, než Aurora zjistí děsivé Jimovo tajemství. Zpět dohromady je dá až skutečnost, že loď se porouchala. Neřízená se řítí vesmírem a její zkáza i s pěti tisíci spícími pasažéry na palubě je jen otázkou času.
Nenáročný příběh je natočen se severskou umírněností a zároveň okořeněn o několik filmových odkazů, které potěší nejednoho filmového nadšence. Kromě použití motivů z Trosečníka, nebo nedávno natočeného Marťana, je nejvýraznějším prvkem, odkazujícím na dnes již filmovou klasiku Shining, postava barmana androida. Ten je jedinou „bytostí“ se kterou mohou pasažéři během své cesty komunikovat. Odkaz na kultovní Kubrickův horror není jen samoúčelným fórkem, ale skutečně dokáže ve správnou chvíli navodit i stejně 
děsivou atmosféru. Ta je umocněna i neustále přítomnou pachutí, že největším nepřítelem může být právě ten nejbližší. Ať už se jedná o člověka nebo androida.
Výhodou Pasažéru oproti podobným pokusům o blockbuster je vyvážení jednotlivých etap filmu od chvíle kdy je Jim sám přes sblížení s Aurorou až po epické finále. Do většiny katastrofických snímků se uměle vtěsná nějaká ta love story, viz Amagedon, ale tady je vztah Jima a Aurory důležitějším prvkem, než samotné téma zkázy. A i pro tu je ve snímku použito několik zajímavých nápadů, které jsou dobře provedeny. Např. plavání ve stavu bez tíže v levitující kapce vody, které se stává bojem o holý život.
Jako správné sci-fi obsahují Pasažéři i poselství. Je jím skutečnost, že můžeme bláhově věřit, že nás někdy někde čeká lepší budoucnost, ale pokud nezačneme kromě technologického pokroku pracovat i sami na sobě, nic se nezmění. Jak se praví ve známém přísloví: „každý svého štěstí strůjcem“. Možná takové poselství ani tvůrci nezamýšleli, každopádně ve filmu je obsaženo ve scénách, kdy i v tak vzdálené budoucnosti, ve které jsme schopni cestovat poloviční rychlostí světla, stále rozlišujeme první a druhou třídu. Jestli i v tak technicky vyspělé společnosti se budeme chovat jak v době, kdy vznikaly kasty, žádná lepší budoucnost na nás nečeká. Ani na druhém konci vesmíru.
Pavel Urík
Pasažéři
Passengers
Sci-Fi / Dobrodružný
USA, 2016, 116 min
Režie: Morten Tyldum
Scénář: Jon Spaihts
Hrají: Jennifer Lawrence, Chris Pratt, Michael Sheen, Laurence Fishburne
